On je tu už březen?
Opět o ničem...
Opět nestíhám a to jsem toho chtěla tolik udělat. Jednou jsem aktivní, ale není čas. Je toho tolik... Šití, vyšívání, uklízení, čtení, psaní, přepisování, zlepšování se v jazycích..
Jak dlouho se člověk dokáže do všech věcí nutit, protože je musí dělat? Jak dlouho to lze vydržet?
Rozhodla jsem se, že nebudu snít o velkých věcech, které vlastně ani nejde splnit. Budu snít o těch dostupnějších.
Ale co když se ani ony nenaplní? Co pak??
Nějak to tu celkově skomírá. Zamrzí to, v hlouby duše to i zabolí. Ale tak nějak to i chápu. Je to jako odraz v zrcadle. A já snad i vidím a poznám pravdu.
Poslední dobou se chovám divně. V propadlišti dějin zmizela slova slibů - nikdy nenaplněných. Nic se nezměnilo. Opět jsem sama se sebou prohrála. Ale já to nevzdám. Zatím ještě ne. Ale jednou asi jo.
Rozbila jsem pro změnu žárovku a mám tik v oku. A ještě pár dalších věcí, ale to se vsákne. Musí.
Přemýšlím, co bude přibývat. Mám v hlavě jeden nebo dva články o kapelách. Ale pak už nic. No uvidíme...
Komentáře
Okomentovat