Vivienne

Na počátku tohoto blogu jsem se celkem často nechávala inspirovat básněmi a jejich části jsem vkládala do samotného textu. O prázdninách jsem se k tomu pokusila vrátit a zde je výsledek. Pomalu kráčela a kraj se měnil. A pak se zničehonic objevilo město. Divokost zmizela a proměnila se v umělý řád a pravidelnost. Umně se proplétala ulicemi a závoje vlály ve větru. Šla k srdci města. Ne k tomu pulzujícímu, které vytvořili lidé, ale k tomu prastarému. K lípě, která tam stála dříve než město. Stojí tam dosud v údolí bolí jí osud nebo nebolí? Dříve majestátný strom, už ztrácel na své kráse. Bývalá královna ztratila svůj majestát. Dravost města - jeho staveb a obyvatel ji ubíjela. Ale žádná z nich se k ní však nepřiblížila na tolik, aby jí definitivně vzala život. Stojí tam dosud opuštěná napsala se do ní města změna ještě se drží … A pak k ní přišla a konečně po nekonečně dlouhé době ji objala. Stála tam a přešel den a noc, lidé procházeli a míjeli je. Prapodivné živoucí sousoší. Nevnímají

Žáci a studenti to jistě zaregistrovali, byly pololetní prázdniny a u nás krátce po nich i jarní. A já jich po dlouhé době využila ke sledování filmů. Máj Film jsem si pustila, protože pro mě bylo čtení Máje těžké a já doufala, že jej tak lépe pochopím. No neřekla bych, že to moc nesplnilo svůj účel, ale od začátku. Ten mě překvapil a dost se mi líbil. Nejvíce se mi na filmu líbila tajuplná postava kata, který byl vlastně průvodcem celého filmu. Nelíbilo se mi provedení Jarmily (větší část filmu byla nahá a pokud si pamatuji tak ani nepromluvila), navíc mi přišla až moc do větru, ale to je věc názoru. Loupežníci, no nazvala bych je odlehčením. Konec, hlavně ten Jarmilin, byl nepřesný, ale holt tam chtěli dát nějaký ten sentiment. Myslím si, že film mohl dopadnout lépe i hůře. Čertova nevěsta - nová česká pohádka z dílny Zdeňka Trošky. Přijde mi to jako klasika, příjemně strávený večer. Moc se mi líbilo provedení víly i princezny coby přízraku. Prostě mám pro takové blbinky slabost :-)

Po pravdě ani nevím, zda-li to má cenu sem dávat. Ale jednou jsem se do toho dala, tak to dokončím. Ráno si jej na snídani odchytl Ric. "Tak co?" ptal se ho netrpělivě. "Našli jsme zatím dvě laboratoře," řekl Rean, "zde a zde," ukázal na mapě, kterou měl položenou vedle sebe. "Zbývá jich tedy sedm?" Rean přikývl. "Pošli tam nějaké muže, ať je zabezpečí," řekl Ric a odešel. Rean dosnídal a vydal se ven. Všude bylo rušno. Rean zvedl hlavu k nebesům. Byla tam obrovská loď Mir 2. Posily dorazily. Rean vyhledal vojenský tým a dal mu souřadnice nalezených laboratoří. Když vojáci odešli, tak se Rean setkal se svým týmem. Chvíli čekali na Tiena, a když i on dorazil, vydali se na cestu. Zbývalo ještě sedm míst, které museli navštívit. Byla to dlouhá cesta, na jejímž konci byla další laboratoř. Ještě šest. Pomyslel si Rean, když o dvě hodiny později, opět usedl do letadla. Spolu s nimi tam bylo deset spících lidí a jeden notebook. Rean ho nedočk

.... Byl to opravdu plodný den a já se odhodlala k vyfocení rampouchů u psí boudy. Toho pozadí si prosím nevšímejte.. Všechyn rampouchy pospolu Pohled do výše Benísek se válí.. Je roztomilý že? Strážce kosti...

a ten mě bacil. Upozornění článek je plný blbostí a naprostých kravin. Nechápu se. Přežiju ty největší mrazy a pak když se oteplí tak já dostanu rýmu. Štve mě to. Celý týden jsem chodila do školy jen abych mohla v sobotu na koncert. Nakazila jsem i bratra. Zase. Budu mít prázdniny. Asi pojedu k babče a tentorkát tam bude i Jitul. Nevím jestli se mám těšit nebo ne. Ve škole se mi zase motala hlava, tak že jsem v jednu chvíli nevěděla jestli sedím nebo stojím. Ale ustála jsem to :-) Alespoň nějaké pozitivum. Přežila jsem Valentýna (kterého neslavím), přežila jsem ty podělaný reklamy v TV, srdíčka a keci kolem toho. Jak to tak po sobě čtu tohle bude fakt "důležitej a hodnotnej článek" (proč jsem poslední dobou tak ironická?) Zase jsem pekla a vařila a měla bych si uklidit tu knihovnu konečně. Chci to, ale trochu se toho bojím. (už vidím jak mě ve snu bude honit rozbordelařená knihovna - Pomoc!!!) Tak fajn radši jí jdu uklidit, tyhle kraviny mi stejně neutečou. Pořád koukám na Já

Už od Vánoc mám foťák a ke svému překvapení jsem zjistila, že jsem pořádně nic nevyfotila a nestrčila to sem. A tak se to teď pokusím napravit. Asi nevíte na, co se koukáte.. Ty tečky v ledu, jsou mandelinky bramborové, které jsem v létě našla na bramborách a dala je do vody, aby nežraly nať bramborám. Je to běžná věc. No a tyhle já na tychle dvě zapoměla a nechala je ve vodě déle (jindy je v okamžiku, kdy jejich život skončil pošlu dál do země, jestli mi tedy rozumíte). Čas šel dál a já si na holky vzpoměla až teď. Trvalo mi velmi dlouho než jsem je z kelímku vydolovala. Ten pohled mě celkem fascinuje asi zkusím něco podobného, ale s něčím jiným. S čím to vážně netuším... PS: jen doufám, že na mě nevyběhne nějaký zarytý ochránce mandelinek...

a plzeňské nádraží, nebo podchod. Přesněji řečeno dlaždice, tvořící podlahu. Klouže to stejně a bez bruslí. Jen vzít hokejky a puk a můžem si hrát hokej :-) No a to je moje každodenní realita. Tak jako sněhem pokryté chodníky, které krásně kloužou. A to tu toho sněhu moc není. Spěchat se v zasněžené Plzni nevyplácí. (Vážně by mě zajímalo, jak by to vypadalo, kdyby ho napadl metr.) ** Občas se z nenadání přihrnou prazvláštní nálady. Zrovna jedna u mě teď zakotvila. Tu a tam na mě vykoukla už před týdem a asi se jí u mě zalíbilo a tak se tu opět zastavila. Mám strašnou chuť něco dělat. Pekla jsem, umyla nádobí, zametla a pomohla s obědem. Sama od sebe. Což je divné. Nepoznávám se. Ale tak ono to určitě přejde. V uklízení jsem se nepohnula dál, ale stále to tu nade mnou visí.Tak jako některá rozhodnutí. Neuteču jim. Ale to už vím dávno. ** Já ten internet roztrhnu, zrovna teď se musí sekat!!!! Takhle to nedokoukám. Dívám se na Záskok od Járy Cimrmana. Vzpoměla jsem si totiž na základku, k

Aneb co se dělo. 25. Pořádně jsem se ztrapnila před ředitelem. To jsem celá já. Nejradši bych si zalezla pod zem a dloho nevylezla ven. Ale to nejde, tak jako spousta dalších věcí. Už druhý týden mě nehorázně bolí záda. Asi vím, čím to je způsobeno, ale nemůžu to napravit, prostě to nejde. Vím to a to je zvláštní. Hele já taky něco vím! *** Už několikrát jsem se tu zmínila, o tom že naše češtinářka občas mívá dobré nápady a tak nám zase jednou předhodila větu k zamyšlení.Té hodiny jsem probírali Paní Bovayrovou a snad to s tím i souvisí, nevím, knihu jsem nečetla. Budoucnost je černá chodba na jejímže konci jsou zamčené dveře. Úkol byl prostý, zamyslet se a říci, co z toho na nás čiší. Níže naleznete mé myšlenky a pokud vás také něco napadlo, budu jen ráda, když to napíšete do komentáře. Co mě napadlo: Budoucnost je temná, jako ta chodba. A není možnosti úniku, nebo pokusu o změnu, protože stěny chodby jsou hladké a chladné jako led. Budoucnost je jasně daná, není možnost volby a to je

Třetí a zároveň poslední kniha o Corumovi. Napsal Michael Moorcock Krátké info: Počet stran:191 Tři knihy: Kniha první - 6 kapitol + úvod Kniha druhá - 8 kapitol Kniha třetí - 5 kapitol + epilog Obsah: dnes jen stručně:-) ( POZOR: může obsahovat některé důležité informace z děje, pokud si nechcete kazit chvilky napětí přeskočte to!) Corum se svými přáteli porazil Xiombarg a v deseti z patnácti plánu opět vládne Zákon. On i zbylí Vadhaghové opět osidlují svoji zem, Lywm-an-Eshe se vzpamatovává z války. Ale to vše zničí mrak nenávisti, který že bratr zabije sestru, žena svého muže,... Corum se s přáteli vyhledává Arkynovu svatyni, kde mu znavený bůh vyjevý, že za vším stojí Ghlandyth, který se spojil s králem mečů - Mabelodem, který chce pomstít své sourozence. Corum se tedy vydává najít bájné město Tanelorn, kde má nalézt pomoc. *** Po dlouhém a složitém hledání jej skutečně nalézá a Kwllovi vrátí jeho ruku a Rhynnovi jeho oko. Bratři bohové zničí Mabeloda, ale zároveň s ním i bohy Zá