Půlnoční střípky poezie I.

Jak už jsem psala uklízím a tak občas nacházím své staré myšlenky a pokusy. A o těch bude i tento článek. Hned na úvod vás upozorňuji, že psát básně neumím, ale tu a tam se o to pokusím. Jenže dost často se mi stává, že se zaseknu a nedokončím to. Někdy mi to přijde i špatné. A tak vám se dám pár střípků a možná i nějakou tu celou "básničku". Možná že se tu podobný článek ještě někdy v budoucnu objeví, nevím. Zařídím se podle toho, jaké budou ohlasy.

Doufám, že se ty dnešní budou alespoň trochu líbit.

---

Hned na úvod tu máme jednu dokončenou. Je asi 2 roky stará a tak trochu divná..

Silvestr

Z dály se ozývá divné hřmění,

ohňostroj to někým odpálený.

Pak jeho tón se náhle změní

rozeřve se muž dopálený.

Bere zbraň a pálí,

oči podlité,

mladý muž se na zemi válí,

tělo krví zalité.

Pak se vlády ticho ujme

a hvězdy září zas.

Všichni lidé sedí v domě,

dokud nepřijde svítání čas.

Další je asi taky celá. Asi. Napsala jsem ji asi před rokem.

Hranice

Postavte hranici,

vězeň už čeká,

postavte hranici,

cesta ho leká.

Připravte pochodeň,

už uličkou kráčí,

připravte pochodeň,

na celý svět se mračí.

Zapalte hranici,

oheň musí plát,

tak jako ve světnici,

již podpálil sám.

Plameny olizovaly nešťastnici tvář,

tak jako z jeho těla teď se line zář.

A poslední, tak trochu pohádková a nedokončená. Nevím, zda-li se k ní ještě někdy vrátím, ale myslím si, že tady bude v bezpečí.

Drak

Ticho teď zavládlo sálem,

jen tu a tam rušeno krokem jest,

poslem k smrti uhnaného málem,

jež přinesl tu strašlivou zvěst.

Dech všem se tajil, když zprávu četl,

mnohý i slzu po tajmu uronil,

princezna však neřekla ani větu,

když zvon smuteční se rozeznil.

V sluji daleké probudil se drak,

zničit se rozhodl mnohá města,

král na odpor se mu postavil,

zabit a sežrán mocným drakem byl.

....

Pokračování možná příště.