Uspávačka

Opět jde o inspiraci z Libere. Snad se bude líbit.

---

Tentokrát to byl tento obrázek:

Zdroj zde

Když přišel podzim svět barvami hrál. Byl to krásný čas, ale i krása nosívá bolest a strach. Čím déle vládl tím se život ze země vytrácel. Pomalu bledly barvy a kouzlo podzimu mizelo pod záplavou ledových kapek a ledového větru. Už nebyl krásný, ale smutný.

Vše pomalu, ale jistě usínalo. Stromy však stále zůstávaly bdělé. A smutnily. Nebyl zde již nikdo, kdo by si s nimi povídal. Jen ledový vítr prolétával téměř holými větvemi a posmíval se jim. A pak tu byla voda, ale ta rychle přicházela i odcházela. A to bylo jedině dobře, ubližovala jim. Stromy se dávaly do pláče. A tak přišel i její čas.

Zima byla stále blíž a blíž. Tu se v lesích zjevovala Uspávačka. Černovlasá víla, která nikdy z ruky nepustila flétnu. Chodila po lesích i osamělých stromech a hrála. Melodie se rozléhala krajinou a stromy pocítily opravdové hřejivé štěstí. Pomalu a jistě upadaly do dřímoty, ve které měly strávit celou zimu. Nakonec se sladké dřímotě poddali všichni. Až na jednu stařičkou lípu stojící uprostřed parku.

Uspávačka pomalu přicházela. Flétnu držela v ruce a černé šaty se třepotaly ve větru.
"Konečně jsi tady," zašeptala lípa. Víla se lehce poklonila, ale nezačala hrát. Zamyšleně se dotkla oranžové značky na kmenu lípy.
"Označili jsi mě. Můj čas se nachýlil. Nepotrvá dlouho a přijdou lidé s pilou a zabijí mě. Zahraj mi naposledy vílo. Uveď mě ve věčný spánek, ať nepocítím pilu až se do mě hladově zakousne," zašeptala prosebně lípa.Víla smutně přikývla, přiložila flétnu k ústům a začala hrát. Bylo to jiné a lípa to cítila, cítily to i ostatní stromy, ale tato píseň nebyla pro ně. Tiše plakaly pro svoji sestru, ale ona si to užívala. Naposledy napnula větve ke slunci, zavrtala kořeny do země. Ztratila se v tónech jež vydávala flétna a pomalu usínala spánkem ze kterého se již neprobudí. Uspávačka dohrála, setřela si z tváře jedinou slzu a naposledy lípu pohladila.
"Sbohem," špitla do ticha. Pomalu odcházela, až se rozplynula v mlze. Přešla do dalšího lesa a opět hrála a uváděla stromy do dřímoty. Tak jako už celá staletí. Byla to její práce, její osud a ona ho přijala...