Zas o kousek dál..
Přežila jsem rodičáky a nejen to...
Svůj boj s rodným jazykem prohrávám na plné čáře. Štve mě to. Citím se jako debil, co neumí ani psát svou mateřštinou. A to se chce učit cizí jazyk.. Jsou věci ve kterých se chybuje, ale já dělám chyby v naprostých základech. Ach jak se jen za sebe stydím... Opravdu se stydím.
*
Zvláštní. Učitelka na čj si všimla mé skleslosti, únavy. A to mě vlastně ani nezná a všimla si toho dřív než moje rodina. Zvláštní ne? Kvůli tomu jsem musela přežít 5 minutové vyslýchání zdali mi něco neni. Asi je, ale nedokážu to popsat, vysvětlit. Nedá se to nahmatat ani zachytit. Možná až sama zjistím, co je to zač, tak to rodičům řeknu. Možná...
*
Ve škole prý dobrý, dělám rodičům radost. Tak proč z toho nemám radost já?? Měla bych být šťastná, ale nejsem. Proč se nedokážu radovat? Proč chodím jako mátoha, bez chuti do čehokoliv? A přitom je tu toho tolik co musím udělat. Dopsat ZAV, učit se do školy (hlavně RJ a AJ) a k tomu bych měla číst, dělat čtenářský deník, psát nějakou tu povídku, uklidit pokoj a rovnou přitom si uklidit v životě. A konečně se alespoň trochu změnit k lepšímu.
Na závěr bych se chtěla omluvit, že tu zase napřibylo nic normálního, ale někudy ty emoce ven musí. Omlouvám se za to. Ale mohu vám slíbit jedno a to další díl Deníku a to už tento víkend. :-)
PS: písnička která mi poslední dobou nedává spát Sifon - Toulavá
Komentáře
Okomentovat