Vivienne

V pořadí již 5tá kniha do projektu. Brian Ruckley 1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu? Zaujal mě obal. 2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným). Víra a nenávist 3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem). bojovat 4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být. Nechtěla bych být Aeglyssem, chápu jeho touhu někam patřit, ale způsob jakým toho chce dosáhnout mi nesedí. 5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum. Hlavní hrdinové nejsou dokonalí. 6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav. Trochu jsem měla chaos v rasách a jménech postav.

Další volno zmizelo.. Práce versus práce. Snaha něco změnit proti mé věčné lenosti. Kdo tenhle boj vyhraje? Já nebo já? Snaha něco změnit nebo lenost. Jako vždy zrazuji sama sebe... Momentálně se chovám jako aprílové počasí, chvilku plná energie a za okamžik neschopná ničeho. Rozhodla jsem se jaro využít a udělat pár změn. Blogu se snad žádná týkat nebude. Nebojte se anebo se možná i bojte. :-) Tyhle prázdniny se dají charakterizovat 2 slovy: ZAV a práce. Nemám ráda Velikonoce. Nebo vlastně mám, jen nemám ráda Velikonoční pondělí. To že mě nějakej kluk, kterýho vlastně ani neznám příde vyšlehat proutkama z vrby, abych "byla zdravá" mi přijde divný. A já mu mám za to eště něco dát? Tůdle. A tak už druhým rokem koledníkům neotvírám, letos mě vyšupal jen brácha a to symbolicky, takže nějaký to zdraví bych mít měla. Zkalamala mě trochu J. tím že k babče nepřijela. Víte mám takový pocit, že tu vyrostla neviditelná bariéra, která stále roste a roste. Je vyšší a silnější. A já ji ne

... Zasněžená cesta Má milovaná lípa, tehdy ještě živá.. Kousek lesíka u prostřed civilizace.. Cesta a její strážci, jak dlouho ji ještě budou hlídat??

Poděkud starší ale našla jsem si čas až nyní. Byla nám zadána věta:"Byly jednou dvě tužky, ležely jako poslední v regálu, a byly to velké kamarádky. Dvě tužky jako poslední zůstaly ležet na místě, kde býval regál. Byly to tužky nové a za všeho nejvíce toužily po tom psát. Tiši si vyprávěly své sny a představy o tom, jaké to psaní bude. V tom je přerušil chraplavý hlas. "Husy hloupé! Psaní to je utrpení.." to se ozvala tužka z rohu místnosti. Byla velmi malá a okousaná. "Budete nenávidět den, kdy vás poprvé postaví na bělostný papír, kdy se poprvé vaše nožka roztančí v "klikyhácích" jimž lidé říkají písmo. Když se poprvé nervózně zakousnou do vašich dřevěných těl. Uvidíte!"řekla chraplavě tužka a pak zmlkla na vždy. Naše kamarádka si toho však nevšímaly, nevěřily jí. Brzy poznaly svůj omyl. Ráno je odnesli, nešly však spolu, ale každá jinam. Po dřevěných tvářích jim poprvé tekly slzy, ale ne naposledy. Mnoho vody proteklo v řekách, než se opět shledaly

Pozdě ale přece. Pokračování deníku Třiadvacátého Jsem slabá. Nemůžu se hýbat. Rael je také unavený. Sebral mi skoro všechnu sílu. Ten párek mágů mu dal zabrat. A mě taky. Urvali mi hned několik prstů. Mám je chované ve váčku. Snad až si Rael odpočine, bude v dobré náladě a opět mi je přidělá. Nerada bych ještě více vyčnívat z řady. Ty nové jizvy mi nevadí, akorát není hezké, jak mi ční maso. Myslím, že brzy začne zapáchat. Ale krev netekla žádná. Nikdy neteče. Nikdy. Ani srdce mi netluče. A to by asi mělo? To Raelovo tluče. A to silně. A krev mu teče. Čím míň jí bylo, tím byl slabší a já s ním. Nenávidím, kdy mi ubírá sil. Slyším ho, jak nadává, jak nás mohli najít. Asi je znal. Nedává na sobě znát city. Nikdy to nedělá. Ale lidé mají city. On je má. To jen já je nemám. Tak proč je skrývá? Copak je to něco špatného? Těla mágů nechal ležet v jeskyni, sebral jim vše, co měli, ale nevypadá to, že by je chtěl pohřbít nebo spálit. Možná bych to měla udělat já, ale nechci provokovat. Kdo ví

Přežila jsem rodičáky a nejen to... Svůj boj s rodným jazykem prohrávám na plné čáře. Štve mě to. Citím se jako debil, co neumí ani psát svou mateřštinou. A to se chce učit cizí jazyk.. Jsou věci ve kterých se chybuje, ale já dělám chyby v naprostých základech. Ach jak se jen za sebe stydím... Opravdu se stydím. * Zvláštní. Učitelka na čj si všimla mé skleslosti, únavy. A to mě vlastně ani nezná a všimla si toho dřív než moje rodina. Zvláštní ne? Kvůli tomu jsem musela přežít 5 minutové vyslýchání zdali mi něco neni. Asi je, ale nedokážu to popsat, vysvětlit. Nedá se to nahmatat ani zachytit. Možná až sama zjistím, co je to zač, tak to rodičům řeknu. Možná... * Ve škole prý dobrý, dělám rodičům radost. Tak proč z toho nemám radost já?? Měla bych být šťastná, ale nejsem. Proč se nedokážu radovat? Proč chodím jako mátoha, bez chuti do čehokoliv? A přitom je tu toho tolik co musím udělat. Dopsat ZAV, učit se do školy (hlavně RJ a AJ) a k tomu bych měla číst, dělat čtenářský deník, psát ně

ufff, to byl zase týden. Ač se mi to zdálo nemožné je to za mnou.. Teď jen musím doufat, že tento týden nebude ještě horší. Z krásného vákendu se stal horor, opět jsem měla tu možnost vydět co dělám já sama akorát v podání mé matky. To je tak hrozný. Nechci to dělat. Chci se polepšit, být lepším člověkem. Kéž by to šlo tak lehce, jak se to říká, ale chtít nestačí, bohužel.. A já mám slabou vůli..... A bez ní to prostě nejde. Nechuť cokoliv dělat je stále stejně velká, možná i větší než bývala. A venku je tak krásně. Sluníčko svítí, ale nepálí až tolik, prostě ideální počasí a já se nemůžu dokopat k tomu jít ven. K tomu co se bude dít zde. No deník má ještě 2 části (pokud se nemýlím) takže alespoň to se tu v následujích 2 týdnech objeví. A co mezitím? Nevím. A co potom? To je také neznámé. Takže pro změnu vám do budoucna nemohu slíbit nic. Alespoň si to pak nebudu vyčítat. Je toho tolik co jsem chtěla udělat, ale nestihla jsem to. Je toho tolik co ani nestihnu, co nedokážu. No nic mnějt

A je to tu, jak jsem slíbila, konečně jste se dočkali. Doufám, že nebudete moc zklamaní. Dovolte, abych vám představila Eilan, nemrtvou. A vy se nyní budete moci začíst do posledních několika zápisků z jejího deníku. Šestnáctého Je lepší být sám a pak s někým, než být s někým a pak sám. Samota je pak tíživější. Ticho hlasitější. Čas se nezvykle vleče. Nevím jak začít. Nevím totiž, kdy a kde to začalo. Prostě jsem byla, nebyla a pak byla. Zotročena cizí vůlí, již se nemohu vzepřít. Kdo vlastně jsem? Nepovedený experiment? Nebo co?! Nevím co se dělo a nevím, co se bude dít. Člověk by si měl zvykat na…. Ale já nejsem člověk. Snad jsem jím kdysi opravdu byla, ale to je pryč. Vlastně ani nevím, proč to sem píši. Snad abych se jim přiblížila, alespoň z části. Prý jsem patřila mezi prokleté děti. Děti, jež byly označené různými symboly, které byly vypáleny do kůže. Bylo nás málo a lidé se nás bály. Některé děti měly to štěstí, že je jejich rodiče nevyhnaly, naopak jim pomohli a s pomocí magie

Napsal Jan Otčenášek 1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu? Povinná četba 2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným). Strach, odvaha 3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem). skrývat 4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být. Nechtěla bych být Ester, být vyhnancem společnosti, sama proti všem. 5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum. Pěkná byla přirovnání a popisy. Velice mě zaujalo: Staré stromy jsou jako staří lidé plny vzpomínak. Mají svou tvář, svou vůni. Jejich zdi jsou živé podivuhodným způsobem. Co viděly? Co slyšely? Ledacos do sebe léty vsákla jejich oprýskaná omítka. Ano, ty zdi jsou živé příběhy lidí, které se mezi nimí odehrály. Některé z nich jsou často vzpomínány, jiné upadají v zapomenutí. O některých se mlčí. Patří k nikdy nenapsaným dějinám starých domů. 6. A naopak najděte jedno negativum, ale

Nečekejte nic zajímavého, mám už všeho dost a potřebuji to ze sebe nějak dostat.. Začalo to v pondělí - probdělá noc, minimum spánku- neustálé zívání ve škole. Doma pak pro změnu rozbití hrnce a vylití jeho obsahu. Naprosto skvělé pozorovat jak se oběd, polívka, vpíjí do koberce a roztéká po podlaze. Dalších 30 minut uklízení katastrofy a stejně je ta podlaha furt mastná! O hladu a naštvanou na mě čekala hromada učení. Nu což jede se dál. Další probdělá noc a příšerné ráno. Katastrofy se přesunuly do školy. Zvoraná AJ, podělanej diktát, pak přinucení dělat práci pokladníka - vybírání peněz na podělaný trika - aúúúúúúúú. Při matice jsem jen tak mimochodem skoro usnula, ale vsadím se, že jakmile si lehnu, že pudu spát budu najednou čilá jako rybička. Cesta na vlak, kterej mi měl ujet, tak si sednu do druhýho zjistím, že tamten eště neodjel, ale než se tam dostanu odjede. Tak jdu zpátky do toho druhýho. Ten zase čekal všude kde to bylo možný na jiný vlaky, zpoždění 20 minut. Mi z toho věč

Další pokus o drabble. 99 slov. Žít nebo zemřít? Stát se zrůdou nebo mrtvolou? Chladný pot stéká po kapkách. Dali mi možnost volby. Umírám. Rudá krev vytéká z mého těla a já jsem čím dál slabší. Vedle mě sedí muž- upír. Přinesl mi smrt, ale nabídl mi život. Musím teď volit. Ale co je správné? minuty plynou dál a dál. Můžu žít. Můžu zemřít. Přišel čas volit. Můj čas už téměř vypršel. Rozkašlu se. Cítím vedle sebe pohyb. Naklání se ke mně. Z očí mi stékají slzy. Pomalu přikývnu. Usměje se. V ústech pocítím hořkou kapalinu, jak mi vtéká do krku. Budu žít. Zvolila jsem…