Chtějí mi je vzít, kruťasi jedni!!!

Ten dnešní svět, samá vymoženost, která nám usnadňuje život, ale zároveň nám z něj cosi bere. Okrádá nás o cosi co nedovedu pojmenovat.

---

Pravda díky pokroku už neumíráme na nemoci jako naši předci, lékaři dokáží vyléčit téměř vše. Ale za jakou cenu? Vpřed pokročilo téměř vše, od zbraní jež by dokázaly zničit celý tenhle svět, až po techniku, která nám vše usnadňuje.

Tak si kladu otázku nebylo by to lepší bez ní? Bez všech těch vymožeností?? Prostě se vrátit do doby, kdy si lidé povídali a snad i více vážili svých druhů, rodiny...

Ale k nadpisu, chtějí mi zničit ten kus přírody, který nadevše miluji. Tu malou divočinu, v bezprostřední blízkosti lidských zahrad.

Ty stomy, jejich větve se skoro dotýkají země a na jaře a v létě, tak vytvářejí malou džungli.

A chtějí zničit i tu mohutnou lípu, jež zasadil můj praděda, tu lípu, kam mě brávala prababička, tu lípu která vypadala jako člověk s roztaženýma nohama a já si hrávala, že v ní žijí skřítci, kteří tam vězní víly. Tu lípu, kterou jsem si okamžitě zamilovala a drží se mě to do dnes. Tu lípu, která věděla vše o mých trápeních, do jejíž kůry se vpíjely mé slzy.

Jen vyjdu z domu a už ji v dálce vidím a za ní tuším potok, který už nám mnohokrát dokázal, co dokáže voda, a že my lidé jsme nicotní maličcí tvorečci a že to matka zem rozhoduje co s námi bude.

Chtějí je zničit, pokácet a pak pravděpodobně spálit, že jsou staré, suché, prohnilé.. že ohrožují lidská obydlí. Příroda se střetla s člověkem a tentokráte prohrává. A mě to vhání slzy do očí.

Ničí mě dívat se na to jak podtínají mohutné lípy a na jejich místo sází růže, jako u hřbitova! už nikdy se tam nazastavím a neodpočinu si v jejich stínu, jsou mrtvé.. lidi je zabili... Tak jako zbytek lesíčka, co byl kousíček od nás, místo plné mých vzpomínek na bezstarostné dovádění.. Nezbylo nic, jen oči pro pláč, tváře plné slzy, které nic nezmůžou....

Občas se stydím za to, že jsem člověk...

Pohled na lípu a stromy v její blízkosti, toho pohledu se nemůžu nabažit.

Cestička... taková maličká džungle, když jí procházím mám pocit, jako bych na okamžik byla v jiném světě.

Její majestátné větve se téměř dotýkají země, modré nebe není, je zelené...