Stray cogitationes

Jiní? Anebo k uzoufání stejní?

Občas na mě přijdou takové stavy a ty mě nutí přemýšlet o věcech, na které jindy není čas. A tu jednou večer ke mně zase taková zbloudilá myšlenka přilítla.

---

Týká se to mé nové třídy a mě osobně. Začneme mnou, tam bych přeci jen měla být na jistější půdě. Ale o moc nejsem.

Tak jako každý člověk mám chyby, troufám si říci, že o dost z nich vím. Jsou tu i takové, které si dejme tomu odmítám připustit. Tak už to prostě je.

Na konci minulého roku jsem byla u konce s dechem, co se týče mé bývalé třídy. Ty vztahy všude tam mě vysilovaly, jedni mě zrazovali a druzí jen ignorovali. Když teď ty lidi potkám, dokážu se s nimi bavit, ale tak nějak nedokážu staré křivdy zapomenout, stále to ve mně hlodá.

Pro to by měla být nová třída "rájem" možnost potkat nové lidi, začít s čistým štítem, ale jde to vůbec, když to staré ve mně stále doutná?

Zatím to nevypadá slibně, snažím se neházet flintu do žita, ale v brzké době tam s ním pravděpodobně třísku a vykašlu se na to. Hledám kamarádku/kamaráda, hledám opravdové přátelství a ne přetvářku a faleš, té jsem si myslím užila dost.

Můžu si tisíckrát říci, že jsem si na samotu zvykla, ale furt přicházej okamžiky, kdy toužím po lidské společnosti. A je jich setskramensky dost.

Bohužel.

Zdá se mi dost za těžko něco takového hledat mezi lidmi, s nimiž jediné o čem se jakš takš můžete bavit je škola. Ty rozdíly mezi námi se zdají být obrovskou překážkou. A já nevím, jestli mám vůbec sílu na to se o to pokusit, jestli to za vůbec to stojí. Závidím těm, kteří našli toho opravdového přítele,těm kteří ví, že jim pomůže, že je nezradí.