Kapitola 22 - Poslední týden

Po velice dlouhé době, opět kapitolka...

---

Kailtin s překvapivě rychle srovnala s tím, že ji pravděpodobně čeká už jen týden života. Dokonce se na smrt i těšila. Konečně nic neuvidí, neucítí. Kaitlin se probudila ze snění a zahleděla se před sebe. Na stole tam ležela tlustá kniha. Její stránky byly popsány hustým, ale úhledným písmem. Kaitlin to písmo velice dobře znala. Natáhla roztřesenou ruku ke knize a otočila na další stránku. Na ní byla nalepena stará fotografie. Kaitlin se na ni ani nepodívala, jelikož přesně věděla, co je na ní. Byla to ona a Simon v léčebně. Kaitlin musela stále přemýšlet, kdo mohl být ten, co ji chtěl zabít. Ten co kvůli tomu zabil Simona ostatní v léčebně. A proč vlastně? Naštvaně zaklapla knihu a vyběhl ven. Pravdu se už asi nikdy nedozní. A možná je to i lepší. Kdo ví, co by to mělo za následek. Kaitlin uslyšela vrznutí dveří a během chvilky ji doběhla Mesy a připojila se k ní, ale neřekla jediné slovo. Kailtin byla ráda, že s ní jde.

Zamířili do lesa a tam se Kaitlin rozeběhla, tak jako když ji Marko trénoval. Mesy se k ní přidala a o několik málo minut poté se Kailtin znovu ponořila do hlubin bojového umění. Znovu se vrátila do doby svého výcviku. A bylo to příjemné…

Čas pomalu plynul a ten osudný den bal čím dál blíže. Kailtin s Mesy se po úplňku znovu vydali ven. Ale tentokrát sebou Kailtin vzala i knihu ve které poslední dny bez ustání listovala. Ač to nerada přiznávala, bolest, kterou pociťovala, byla silnější, ostřejší. A ona marně hledala v Markových zápiscích odpovědi. Každou noc zírala dlouhé hodiny do stropu, ale spánek nepřicházel. Za těchto hodin měla dost času přemýšlet už jen těžko by spočítala kolikrát se s Mesy bavila o věcech které by ji jinak ani nenapadli. Jasmie tu nebyla, už několik dní lovila a vrátit se měla těsně před příchodem Volturiů. Dnešního dne se Kailtin s Mesy vydali ven se zcela jasným úmyslem.

Mesy se zapotácela, ale záchvat nevole dokázala ustát, ve tváři byla nezdravě bledá a působila velice unaveně. To protože byl úplněk, ostatní vlkodlaci ještě spali a sbírali nové síly, ale ona ne. Tohle byla jediná šance udělat to, co chtěla. Na prsou měla složený starodávný dokument, to jediné co jí zbylo po její rodině.

Bylo to, to nejcennější co mohla dostat.

Kailtin a Mesy zabočili do lesa a pokračovali v cestě. Nevěděli kam, jdou, ani co přesně je tam vlastně čeká. Ale jít museli. Kaitlin si upravila šátek na krku. Jizva, kterou tím kryla, se zdála být den ode dne výraznější. A bolela. Tak jako vzpomínky na to, co se stalo tomu, kdo ji způsobil. Cosi v její krvi upíry lákalo, ale taky něco v ní je mučilo. A pak zabilo a jednoho připravilo o paměť. Hrozný osud i pro upíra. Ale ona to tak nechtěla.

Ledový vítr rozevlál koruny stromů a ty zašuměly. Pomalým krokem pokračovaly v cestě. Tiše a nenápadně, jak jen to v Mesiině stavu šlo. Duchové kolem nich proplouvali, stále veselí, stále stejně krutí. Jen Simon ne, on byl jiný. Zůstal Kaitlininým přítelem i po smrti, ani ona je nedokázala rozdělit.

Za celkem dlouhou dobu uviděly přes koruny stromů střechu domu. Kaitlin tušila, komu patří a Mesy její domněnku potvrdila, když zavrčela. Ano, tady žijí upíři. Zrychlily a brzy vyšly na lesní cestu. Po ní pokračovaly, ale pomaleji než před tím. A přece po chvíli došly ke dveřím, ty se otevřely a v nich stál Jacob. "Tak jste přece jen přišli," usmál se a ustoupil, aby mohli vejít. "Nepřišli jsme pro to, co si myslíš," řekla mu Kaitlin a Jacobův úsměv trochu pohasl. "Co tedy chcete?

Nechat Setha s ní," ukázal na Mesy, " o samotě, aby si mohli v klidu promluvit? Není problém." Řekl a už chtěl na Setha zavolat. "Na to zapomeň," sykla na něj Kailtin a pohotově si stoupla před Mesy, která zavrčela. Všimla si také, že jí trochu popraskala kůže na ruce, což svědčilo o tem, že nemá daleko k tomu, aby se proměnila. Jacob už chtěl něco poznamenat, ale v tu chvíli vešel do místnosti světlovlasý upír, kterého Kaitlin spatřila v nemocnici. "Jsme poctěni vaší návštěvou, prosím pojďte za mnou, posadíme se a v klidu si promluvíme," řekl klidným hlasem a ukázal na jedny dveře. Kaitlin přikývla a s Mesy jej ne moc ochotně následovaly. Posadili se okolo stolku a čekali.

"Proč jste vlastně přišli?" zeptal se Carslie. Kaitlin se podívala na Mesy.
V té chvíli dorazila celá Jacobova smečka, Mesy zaskřípali zuby, když si všimla Setha. Pak se nerozhodně podívala po Kailtin, ta přikývla a sama vytáhla knihu s modrými otlučenými deskami. Pak se znova otočila ke své společnici, které stále vypadala nerozhodně. "Nic neztratíš, když to ukážeš," řekla a povzbudivě se usmála. Mesy si povzdechla a nesmírně pomalu vytáhla dokument, který měla schovaný na prsou. Ještě pomaleji jej rozbalila a položila na stůl před Carslieho, ten se na ní nechápavě podíval.

"Toto je smlouva uzavřená mezi vlkodlačím rodem Whitewood a Volturiovými. Ti se v ní zavázali, ž nikomu z toho rodu nikdy neublíží, že nikdy ten rod nezničí, vysvětlovala Mesy, "problém je v tom, že Volturiovi smlouvu porušili, tím pádem si zasluhují smrt. Ve smlouvě se o tom píše, a to zde," ukázala na příslušný odstavec a Carslie se na něj zadíval.

"Jak jste se o tom vůbec dozvěděla a kde jste to sehnala?" zeptal se Carslie studujíce dokument. Mesy se na chvilku odmlčela a pak promluvila tichým hlasem: "Já jsem poslední z toho rodu."

"Vy jste z rodu Whitewood? Ale vždyť se říkalo, že jste po smrti a to všichni." Carslei neskrýval svůj úžas.

"Tak to mělo vypadat. Volturiovy nechtěli, aby se o nich říkalo, že mají za spojence vlkodlaky. I když právě díky nim se dostali k moci.. Naše dohoda fungovala celá staletí. Vlkodlaci se zavázali, že se nebudou pléct do bojů v té době to bylo s Rumuny. Tedy alespoň myslím, šlo prostě o to, že jim nebudou stát v cestě. A tak se stalo. až nedávno přišli Volturiovi s celou armádou a celou moji rodinu vyvraždili," odpověděla Mesy a hlas jí zhrubl. "podlé té smlouvy by za to měli životem zaplatit vládcové Aro, Caius a Markus."

"Fajn to mi stačí." Mesy sebrala smlouvu a opatrně jí složila.

Kaitlin zaklapla knihu. V tu chvíli přiběhla Nesie a okamžitě zvolala: " Ty jsi tady, konečně," doběhla ke Kaitlin a skočila jí do náruče. Ta jí chtěla položit na zem, ale Nesie jí strhla šátek, který měla ovázaný kolem krku.

"To je od upíra," řekl Carslie a šel k ní blíž, aby si mohl jizvu prohlédnout.

"Ano, dokonce tři," řekla Kaitlin a zamyslela se. "ani jeden mě nedokázal proměnit, ani jeden…" "Jak to?"

"Dva potom zemřeli v hrozných bolestech a ten tří ztratil paměť," odpověděla stručně, neměla totiž chuť nic dále vysvětlovat.

To Mesy měla jiné potíže, pokoušela se zbavit Sethova pohledu. Nešlo to. Vřela v ní krev a kdyby nebyla tak zesláblá dávno by s proměnila a skočila po něm. Kailtin jí vysvětlila, co to jejich "otisknutí" znamená a jí se to vůbec nelíbilo. To má snad zůstat s tím rádoby vlkodlakem a to jenom protože se do ní otiskl? To je přeci blbost.

"No tak mi už půjdeme, sbohem," řekla Kaitlin a znovu se zakryla kousanec. Mesy se také zvedla a udělala pár kroků stranou,Sethův pohled ji stále následoval. Měla sto chutí na něj zavrčet, proměnit se, skočit na něj a roztrhat ho na malé kousíčky. Ale to nešlo, byla příliš slabá. Kaitlin jí následovala. Z knihy však vypadlo pár černobílých fotografií. Nesie je hbitě posbírala a zvědavě si je prohlížela." to jsi ty?"

Kaitlin se na fotku podívala a zavrtěla hlavou.

" tak kdo to tedy je?"

"to je moje máma," odpověděla neochotně.

" A tohle?" zeptala se Nesie a ukázala na muže vedle malé dívky.

"To je někdo kdo mi byl otcem i matkou, když mě ti moji odvrhli," vypravila ze sebe rychle. "Ne všichni vyrůstají v domě plném lásky jako ty." Řekla ještě a fotky jí sebrala. A otočila se a odešla. Mesy ji rychle následovala a Sethův pohled jí pálil od zad.