Vivienne

Poslední krátká patlanina,.. Stalo se dávno tomu. Žila jedna dívka jménem Corina, byla mladá a krásná. Ale jednoho dne stanula před soudem. Proč ji soudili? Za její mladost, krásu, nespoutanost?? To nikdo neví.. Prostě už ji mezi sebou nechtěli. Za krátko se rozhodlo, bude upálena na hranici, jako čarodějnice.. Ještě téhož dne ji k hranici dovedli a k dřevěnému kůlu přivázali. Ona nebojovala, nebránila se, věděla, že je to marné. Nebála se toho, co se mělo stát. Hranice během chvíle vzplála, plameny pohlcovaly dřevo až se nakonec dostaly k jejím nohám. Corina ze všech sil vykřikla, "Proklínám vás!" A pak nastalo mrtvolné ticho. Jakoby z ničeho se objevil anděl a odnášel ji pryč. Corina věděla, že je mrtvá. "Odsoudili tě, zabili tě.. Stalo se.. Je pozdě litovat, pozdě je proklínat.. Odlož tu hořkost a zášť.. Tady je ti k ničemu" promluvil na ni anděl vlídným hlasem. "Stalo se, co se stalo.. Čas nelze vrátit,"řekl ještě a pak zmizel. Corina si uvědomila, že

Pro většinu z vás určitě úleva, přeci jen celý měsíc jsem sem přídávala věsměs jen samé staré vyklopávky pochybné kvality, fotky a mé keci. To dnešním dnem končí, tak jako končí prázdniny. Buhužel. Zítra mě čeká nástup do zbrusu nové mučírny, kde bych měla usednout s 29 lidmi, které sem v životě neviděla. Přiznávám, bojím se.  Mám z toho hrůzu.. Dnes vás ještě čeká poslední povídka a co bude dál je ve hvězdách.

Další fotky z minulého léta... Temné vrcholky stromů a nad nimi rozthané mraky a poslední zbytky střípku slunečního svitu,... Mráček na jinak bezmračné obloze Šeď mraků překryla modř oblohy, co vidíte? Krajinka a červánky těsně nad korunami stromů a mraky probouzející naši fantazii. Poslední paprsky světla, než krajinu na dlouhou dobu pohltí tma,...

Pár postarších stromků, ale já je mám ráda. Ani nevím proč. Opět foceno loňského léta. Suchá větev sahající k oblakům.. Starý vedle mladého.. Obklopen zelení, ač sám je holý.. Zelenajíc se v nové naději, na lepší zítřek..  Poskytující život, připomínající zkázu....

Jak již název napovídá, chci využít téma týdne, které je hudba a napsat vám o svém hudebním vývoji. Příjemné čtení.. PS: pravděpodbně mám jména některých skupin špatně, pokud si toho všimnete, budu vděčná za upozornění, abych to mohla upravit. Předem děkuji. Takže téma tohoto týdne je hudba. Můj vztah k hudbě se vyvíjel a pravděpodobně ještě vyvíjet bude, ale malé shrnutí neuškodí. Úplně první hudbou doléhající k mým uším byla již výše zmínění Šmoulové, po jejich boku se celkem dlouho hrdě držela i Dáda. Pak nastalo období, kdy jsem si začala uvědomovat co, že to poslouchají moji ctění rodičové a straší bratr. U nás doma vládl takzvaný "Big beat" hlavně tedy Extra Band, Sifon, Vejce, dalšími zástupci byli Kabáti, Doga, Krucipüsk a Fata Morgana. Z tátovi garáže, kde kutil a spravoval různé mnou či bratrem rozbité věci, k mým uším poprvé dolehly tóny metalu, který si otec směl pouštět pouze tam, jelikož to má matka nazývala běsem a doma to nechtěla. Hlavními zástupci byli Helow

Nevim jak to pojmenovat, třeba vís něco napadne tak piště. Jinak je to další blbost, vyhrabaná z propadliště dějin,.... Stmívalo se, slunce pomalu zapadalo za obzor. A něco sledovala mladou dvojci, která nedbala událostí předešlých dní a nocí. Seděli na lavičce a právě si slíbili věrnost. V křoví něco zašustilo. Dívka vykřikla, ale chlapec ji uklidňoval a tak se i ona utišila a dál si užívala jeho přítomnosti. Když se naposledy políbili, vydali se domů. když procházeli kolem křoví, chlapec se skácel na zem a pomalu umíral. Dívka k němu poklekla a pátravě se rozhlížela kolem. Nedaleko od ncih spatřila dívku s černýma vlasama a stejně zabarvenýma očima. Byla oděna v tmavých šatech a za ní se rozpínala černá křídla. Byla andělem smrti. Ona a její druh si přísahli věrnost, slíbuili si, že je nic nerozdělí. Na smrt nepomysleli a ona se jím tímto připoměla. Chlapec svůj marný boj o život prohrál, navždy opustil tento svět. A dívka? S pláčem doešla domů, prosíc smrt, aby si ji také vzala. Neu

Opět vykopávka, v děsném provedení.. Mladá dívka pomalu kráčí lesem. Tady jí nikdo nic nenutí, nikdo jí nekáže co má dělat. Po chvíli došla na mýtinu a tam uviděla zvláštní dívku. Klečela a z očí jí stékaly slzy po bledých tvářích.  Na zádech se jí krčila dvě malá černá křídla. Anděl, blesklo dívce hlavou. Ano byla andělem, který padl a teď čekal na smrt. Natáhla bledé ruce a smočila si je v studáce.Po hladině se rozutekly vlnky a celý obraz se rozvlnil. Z pod mračen v ten okamžik vyšel měsíc. Když se jeho paprsky dotkly jejích křídel, anděl se rozplynul. Na trávě po něm zbylo jen pár černých pírek pokrytých kapkami krve. Byl to smutný pohled, člověk se při něm neubránil slzám. Mladá dívka, která spatřila smrt anděla na ten pohledn nikdy nezapoměla. Na ten pohled plný bolesti, lásky i nenávisti. Pohled plný emocí. Nezapomenutelný okamžik.. Andělský....

opět něco k tomu, co se zde bude dít... Neprve mám pro vás jendu zprávu, pro někoho dobrou, pro někoho jiného špatnou. Tak si to nějak rozeberte. Včera jsem dopřepsala aposlední kapitolku i epilog Ceny života.  Ještě vás čeká pět kapitol a epilog.  Co bude pak? Nevím, ale až na to přijdu, informuji vás. Toť vše..

Taková ohraná, snad tisíkrát napsaná blbost v děsném provedení. Už je to tu zase, škola. Jak jí nesnášela. A to kvůli němu, klukovi ze třídy do kterýho se zamilovala. Nechápala jak mohla být tak hloupá.To bylo tu a tam pár milých slůvek, úsměvů a pak, že chce aby byla jen jeho. Věřila mu a tak zapoměla na to jaký vlastně je. Na to jak holky střídá jako ponožky. Její štěstí trvalo měsíc, on chtěl vše, ale ona mu to odmítla dát. Hned druhý den na to ji opustil. Ve škole jí začalo peklo. Každý den tam pro ni byl utrpením. Všichni se jí vysmívali, dělali naschávali, až jednoho dne si řekla dost. V hlavě se jí zrodil plán.  Cestou ze školy  na ni spolužáci jako obvykle pokřikovali," hej ty černá, divná.."  Často jí tak říkali, protože byla jiná než oni. To ji ještě utvrdilo v tom co chtěla udělat. Divná.. Stále se jí to honilo hlavou. tohle slovo ji bolelo. Po tváři se jí skutálelo pár slz. Mezitím si v obchodě koupila pár svíček, jako by si chtěla udělat hezký večer. Ano měl to b

Trochu nezvyklé v tuto hodinu, ale přišlo to znenadání, to múza přišla bez zaklepání. Dožaduje se cesty ven a já nemám nic než mizerný sen... Venku je tma, to noc rozprostřela nad krajinou svůj hedvábný šat. Zlatou nití jsou tam vyšité tisíce hvězd. I bledý měsíc, jež je králem noční oblohy. Jeho svit prochází zataženou žaluzií, Když ji odtáhnu na okamžik mi zmizí z očí, ale jakmile nakloním hlavu opět ho vidím, jak vykukuje z poza komína. Tahle hra na schovávanou mě docela baví. Dlouho to však nevydržím a jen si jej fascinovaně prohlížím. Je překrásný. I když do úplňku zbývá ještě nějaký ten den, cítím jeho "moc". Nebo já nevím.. nevím jak jinak to nazvat. Prostě jej cítím a cosi mi říká, že až zavřu oči a odeberu se do světa snů, stane se to zase. Vstanu z postele a půjdu, možná tentokráte dojdu ven, možná uteču a konečně dojdu cíle, který roky takto hledám. A možná taky opět někoho vzbudím a moje cesta,  které vlastně ani nevím, skončí dříve než začne. Možná že to tak bude

Konkrétně tři fotky, můžete vidět kde vznikalo vlčí pouto a jak bylo naškrabáno. ... ...

Nejprve děkuji všem těm co mi přáli k narozeninám, velice mě to potěšilo :-) Dnešek, den an zabití, zubařka, ale nešel jí prou. Pak ve čtyři kadeřnice, zjistila jsme že máme rozdílné představy o tom co je to trochu zkrátit, takže sem přišla o dost vlasů, ale naštěstí jenom na ofině.  Tak snad to brzy doroste. Pak házená, tentokráte hodin a půl v příšerným horku, mysela jsem, že chcípnu. Ale naneštěstí jsem to přežila a tak teď mohu sedět u počítače a ťukat na klávesnici tyhle nesmysly.

hehe, po neskutečně dlouhé době článek do této rubriky. Inu co jsi nalhávat dnes jsem měla narozeniny, pro někoho zvláštní, pro mne obyčejné. Od rodičů jsme dostaal Sharky(20 dírek,celé černé), ale z větší části jsem si je zaplatila sama, což mělo za následek to, že moje celoživotní úspory jsou v pr****. Od babiček jsem dostala bomboniéry a nějaké peníze, ty jsem okamžitě zašila a schovala, musím mít přeci něco schovaného na horší časy. Od bráchy zatím nic, prej si mám počkat.. no tak uvidíme. Z lidé mi jinak přála kámoška, sestřenice a kamarád. Toť vše, docela úspěch loni si nevzpoměl nikdo, ale zvykla sem si. Táta byl taky doma, tedy přišel ve štyři, jako niormálně, jelikož obilí j emokré. to je pro mě nezvyk. Jindy doma nebyl.. O víkednu přijde teta a setřenice, která ma narozky ve stejný den. další sestřenice, kterou pořádně neznám j eměla o den dřív. No já se prostě umím narodit...

Takové chaotické, ten dnešní den, probírala jsem se oblíbenými stránkami, pár jich vymazala, dost přidala a tak jsem si vzpoměla, že bych mohla zase někco přidat, tak a je to tady. Další vykopávka. Někdo má vše a ani to neví. Někdo nemá nic a trpí. A někdo má všechno a přece nic. Tak jako ona. Každý den ráno vstává a chodí do práce, k večeru se z ní vrací domů, kde na ni čeká prázdno. Jen to nic víc. Smutný byt, kterým se neozývá smích ani veselý hovor. To ticho tam vládne. Co by dala za to jej slyšet, co by dala za to, aby ta samota navždy zmizela. Ona má pocit, že je jí cosi odpíráno. Prázdno v duši, prázdno v životě, prázdno v srdci. Jak jen touží po lásce, touží po životě plném radostí. Touží ale nemá. Vždyť touha není vždy vše... Takový už je život, někdo má vše a neváží si toho a někdo po tom všem jen touží. V jeho životě je velké prázdno....

Hehe, další děs... takovej pokus o básničku, fakt děsnej...mno ono se to vlastně ani nerýmuje, ale nevim jak jinak to nazvat. Prostě blábol.. Chci žít již mrtvá jsem chci psát, však psát neumím chci umřít smutek tíží mne chci zpívat o smrti, neznám kapky jedu chci lásku popsat, avšak nebyla mi dána chci žít apřežít tyto zlé časy..

Takže další téma týdne a moje divné zamyšlení k němu.. Takové malé zpestření článků s těmi mými vykopávkami, ale na mysli mi vyvstává otázka, co je horčí moje keci, či moje prvotní tvorba?? Ale zpět k tématu, tím jsou upíři.. Takže co nim lze  říci, či vlastně zde napsat. Většina z toho co mě napadá již napsána byla. Tak to zkusím takhle.. Spoustě mladých lidí dalo by se říci převážně dívek, ale možná že se najdou i vyjímky) se dnes při tomto slově v mysli vytvoři obrázek jejich miláčka Edwarda, alias Patizóna( tak sem mu říkala já a denda, toho si nevšímejte). A nad tímto obrázkem si slintají, já osobně náchápu nad čím, no to je ale detail. Některým z vás se může zdát divné, že zde toto píšu a při tom píšu povídku na motivy Stmívání. Ano je to divné, ale já sama jsem divná. Tu povídku píšu,jelikož mě zaujala kniha, přišlo mi to jako dobrý a originální nápad. Pak, ale přišel film a vypuklo šílenství.. Myslím si, že už nemá cenu se zde vyjadřovat k tomu ostatnímu,čím myslím upíří deníky

Ach opět je tu ten pověrami opředený den plný neštěstí. Tedy u mě to tak zatím vypadá.. Opět jsem na sobě vypozorovala další neblahou vlastnost. Všechno zkazím, zničím.. Měla jsem vymyšlený  dobrý plán na dnešek, po tréninku jsme měla ject zase k babi pomoct jí z koláčema na pouť, tam jsem měla přespat spolu s J., v sobotu večer by dorazili naši a brácha a šlo by se na pouťovou zábavu. Ale já musím bejt v sobotu doma. Když sem utírala nádobí, něco jsem plácla, máma se urazil a odešla s tím, že se fakt nemusí s něčim fur tnamáhat. Teprve pak mi došlo, že máma plánovala moji oslavu narozenin. I když ty mam až příští tejden ve středu. To kvůli dortu, mámy známá, která ho peče, pak nebude mít čas, tak proto takhle dřív. A co jsem udělal já? Jako vždycky jsme to zkazila. Tu její radost a nadšení.. A to já dělám vždycky... Vědomně i nevědomně, ale dělám to.. Včera jsem byla s mámou v Plzni na trhách, koupila jsem si prstýnek, chtěla jsem ho vyfotit a dát ho sem, ale nešel mi zapnou foťák, ta

Opět doma.. co k tomu víc říct? ? U babi to bylo fajn, byli jsme na houbách, pak neustále pršelo a nakonec jsme i dědovi pomáhala opravoat taras, vozili jsme "švehlíky". chuádk to musel tahat skoro celý sám, sem mu moc nepomohla, ale prej alespoň něco.Ten pevný denní režim mi pomohl. Furt bylo třeba něco dělat.. Dneska mě táta vozil v kombajnu, sem si dost užila :-) Tak nějak trochu jsem si odpočala, napsala jednu jednorázovku, další jsou rozepsané, ale nevím jestli se tu objeví, měli by totiž být součástí souboru povídek, ale to bude až za dlouho.. S Cenou života jsem téměř nepohnula, bouhužel.. Chybí mi inspirace a to je k naštvání, takhl eblízko před koncem..  Vy se zatím můžete těšit na další vykopávky..

Tak a je tu první krátký blábol... "Možnost žít.. ta mi nebyla dána." zanaříkala mladá dívka, sedící na rozestlané posteli. Proklínala svůj život, nenáviděla jej. Po dlouhé chvíli usnula a v pozdních nočních hodinách se jí zdál zvláštní sen. Viděla v něm svět, tak jako nikdy jindy. Viděla co jí může přinést život, spatřila tisíce možností a cest, které si mohla vybrat. Právě v ten okamžik pochopila, že viděla život takový jaký je. Plný bolestí, ale i radostí.. Ráno se probudila s úsměvem na rtech. Vyběhla ven a rozhodla se, že bude žít. Žít.. jak krásně jí to teď znělo. Vybrala si z mnoha možností, které měla. Život je jich plný, my lidé si vybíráme, to my lidé volíme, kterou cestou se dále vydáme.

Nějaká fota z loňského léta... Z vrcholku kopce... Obilná pole a kopce v dálce... Domeček... Další kopečky... S lesíkem a balíky slámy... Něco s flóry.. A teď už potok Pod mostem... nános bahna, věvtví a všeho možnýho... Cesta.. a tajemná brána.. kam asi vede???

Ach ano, opět.. Víte máma má celý srpen dovolenou a já to s ní nevydržím, tak proto zase mizím k babi. Vrátit bych se měla příští úterý. Totiž opravdu mě nabaví jí dělat služku, krom mým obvyklích povinností( utírat nádobí každou neděli, sobota je bráchovo, vytírat celý dům, čistit zrcadla a sklo, utírat prach v celém domě a občas po večerech nadobí umívat) mi přibylo pár dalších a to umejvat nádobí každej den a večer, klidně i v půl jedenáctý, pak ho utřít, umejt stůl a zaméct kuchyň, pomáhat vařit, stálet postele našim i bráchovi a vůbec furt uklízet, věšet ručníky a mokré utěrky. K tomu všemu furt poslouchat máminy keci, že my ( já a brácha) nic neděláme a ona jediná doma dře. Doufám, že alespoň z části pochopíte, že to ve mně všechno vře a mám sto chutí jí něco říct, ale zatím se držím. Proto radši jedu pryč abych se zase uklidnila, ale i tak to bude těžký s ní vydržet. Ale nebojte, nebo spíš bojte?? nějaký ty děsy jsem už přepsala a nechám je tu přednastavený, takže se budete moct