Kapitola 20- Tváří v tvář

A je tu jubilejní 20 kapitola!!! 

---

Smečky zrychlily, pach, který cítily, byl stále silnější. Avšak ani teď nebyli schopni rozpoznat, kolik tvorů jej vlastně zanechalo. To bylo znepokojující, ale většina z nich si z toho nic nedělala. Byli přesvědčeni o své převaze. Možná právě proto přehlédli tenkou pachovou linii, která se naprosto odlišovala, od té kterou sledovali. Naprosto ji ignorovali, nikdo z nich si neuvědomil, co by to mohlo znamenat.

*****

Skupinka zrychlila, tušili, že jejich pronásledovatelé nejsou daleko. Přebíhali malou mýtinu, když tu z ničeho nic Kaitlin vykřikla a spadla na zem. Ostatní se kolem ní shromáždili a tím okolo ní vytvořili kruh. Jasmie tušila, co se stalo, ale nedokázala to říci nahlas. Prostě to nešlo. Kaitlin se pomalu uklidnila a pak Jasmie zaslechla zrychlený dech a slabý dupot tlap. Zděšeně se otočila a rozhlédla se kolem. Zatím nic neviděla, ale zvuky, které slyšela, byly stále silnější.

"Jsou tady," špitla směrem k ostatním, svůj pohled měla však stále upřený do stínů lesa.
Náhle se jako mávnutím kouzelného proutku mýtina vyprázdnila.

Kaitlin seděla opřená o mohutný strom. Bolest, která ji oslepila, pomalu slábla. Cosi v ní křičelo, že to bylo úmyslně. Že je duchové schválně donutili zastavit. Duchové chtěli, aby je přeměňovači dohnali. Oni chtěli její smrt. Bylo to smutné zjištění, ale nebyl čas se jím zaobírat.

Teď už i ona slyšela dupot vlčích tlap. A pak se ze stínu vynořilo deset obrovských vlků. Dva z nich se drželi vpředu, měli černou a hnědou srst a byli větší než ostatní. Ti k nim cítili respekt, až by se mohlo zdát, že se jedná o jednu smečku, ale opak byl pravdou. Smečky zde byly dvě.

"Ti dva vpředu jsou alfa samci," špitla jí do ucha Mesy a začala si zouvat boty.

"No teda,"
špitla znovu, tentokrát s rozhořčením v hlase. "mají tam jen jednu ženskou, to je mi diskriminace." Dodala pak, když si všimla Kaitlinina
nechápavého výrazu. Ta přikývla a znovu se zadívala na tvory před sebou. Zdálo se, že mezi sebou vedou alfa samci nějaký spor.
Kaitlin se začala soustředit a pak náhle zaslechla rozhovor, který nebylo dopřáno vyslechnout jejím společníkům.

"Ta stopa tu končí, co teď?"

"Někde tu musí být. Nejde, aby se někdo jen tak ztratil." Kaitlin nevěděla, kdo co řekl.

Obrovští vlci se zatím rozešli po mýtině a hledali jakoukoliv stopu. Kaitlin netušila, že jediné, co cítí je pach Jasmie, ale že mu nevěnují pozornost. Navíc
byl zeslaben, takže by se mohlo zdát, že
tudy běžela před dlouhou dobou. Pro tento okamžik stálo štěstí na jejich straně.

"Mám nápad,…" špitl jim do ucha Rootan. "Musíte,…"

Smečky byly nervózní, začal foukat vítr a les hučel. Jeden z vlků se vydal mezi stromy a začal čichat.
Pak se podíval na svého vůdce a tiše zavrčel.

"Co to máš
Embry?" Kaitlin zaslechla myšlenku jednoho z alfa samců
a zadívala se jejich směrem.

"Tady byl jeden z těch vlkodlaků," odpověděl Embry. Na pohled bylo znát, že klid ostatních členů je ten tam. Kaitlin teď jasně viděla, kdo ke které smečce patří.

"Je čas," špitl jí do ucha Rootan. Nyní na sobě neměl košili a tak mohla Kailtin vidět četné jizvy, které mu zdobily hruď. Povzbudivě se na ni usmál a objal ji.

Mesy ji pak chytla za ruku a odváděla pryč. Kaitlin ještě odhodil plášť a zahleděla se dopředu. Musela teď
něco udělat, naštěstí s ní šla Mesy. Obávala se totiž, aby ji opět nezasáhla vlna bolesti. A tím aby jí nezabránila udělat, to na co se teď chystala. Zavřela oči a pokusila se zatlačit obraz duchů, kteří jí tančili před očima. Nešlo to. Zakroutila hlavou a vběhla na mýtinu.   

Vlkodlaci se na ni okamžitě podívali. Byli slepí k okolnímu světu. Pak se dva z nich proměnili, ostatní jen nesouhlasně zavrčeli, ale nic jiného dělat nemohli.

"Tebe já znám," řekl vyšší z mužů.

"Opravdu mě znáš?" zeptala se zvláštním hlasem Kaitlin.

"No, ano," dostalo se jí odpovědi.

"Tak to si jenom myslíš," sykla.

V tom na mýtinu vyskočili tři vlkodlaci. Obě smečky velkých vlků znejistěli, někteří se přikrčili k zemi. Poprvé ve svém životě stáli tváří v tvář tvorům, o kterých v životě neslyšeli. Nanejvýše o nich četli v hororových knihách. A teď tu stáli mohutní a děsiví, bez pohybu, jako by byli sochami vytesanými do skály. Pravda bylo jich míň, ale o to vypadali nebezpečněji. Žádný z vlků se neodvážil pohnout. Všichni čekali, co bude dál. Po chvilce se stromy rozvlnili podruhé, i když vítr již dávno utichl. Mýtinou se nesl oslnivý záblesk třpytivého světla, které za kratičký okamžik pohaslo.

Kaitlin věděla, co se stalo, to Jasmie vystoupila do slunečního svitu. Jacob si to uvědomoval taky a tak zvolal: "upír." Ve snaze varovat svoji i Samovu smečku.

"Ale.. ale.. těsně vedle," řekla Jasmie sladkým hláskem, když došla až ke Kaitlin.

"Vlkodlaci a upírka? A člověk?" Jacob znovu prolomil ticho, které zavládlo.

"Netradiční že?"zeptala se ho Jasmie s úsměvem. " Možná i proto je pouto mezi námi mnohem pevnější, než bývá zvykem." Dodala a znovu se usmála.

Zdálo se, že se vše vydařilo. Když tu najednou vyskočil jeden vlk na Jasmie. Ta, sic zaskočena náhlým útokem, dokázala včas uskočit. Ale vlk na nic nečekal a okamžitě se chystal na další útok. Odrazil se a skočil, ale nikdy nedopadl na Jasmie, která ležela na zemi. A to protože on sám narazil do stromu, až se celý otřásl a bolestně zakňučel. Proti němu stál vlkodlak, ale byl oproti ostatním jiný. A to kvůli tomu, že měl bílou srst.

"Sethe!" vykřikl Jacob a Sam najednou.

Obří vlci zavrčeli, ale nic neudělali. Seth se pomalu postavil a znovu zaútočil na bílého vlkodlaka. Opět se mu to nepodařilo a tentokrát to odnesl hlubokými ranami na boku. Zakňučel a proměnil se.

"Co chcete?" zeptal se Sam, zatímco ostatní, už jako lidé, běželi k Sethovi.

"Kdo koho pronásledoval?" zeptala se Jasmie. "My, ale to protože…." Chtěl se ohradit Sam, ale Jasmie ho přerušila.

"My víme proč! A myslete si, co chcete, my se Voturiovým postavíme sami."

"Vy?" ušklíbl se.

"Same!" okřikl ho Jacob, který si všiml, že se jeden z vlkodlaků blíží k Samovi.

"vždyť jsou směšní, oni a porazit Volturiovi."

"Nevěříš snad?" Kaitlin k němu došla a sundala si návlek.

"Můžu ti ukázat něco, co tě přinutí změnit názor. Bude tě to pronásledovat po celý život," tón hlasu, kterým to řekla, zadržel další Samovu připomínku.

"Promluvme si," navrhla Jasmie.

"Ano, ale jako lidé," řekl Jacob a nervózně si prohlédl vlkodlaky.

Carslie mu říkal, že nejsou schopni se ovládat. Takže by to neměli dokázat. Ale za několik málo okamžiků viděl, jak se tři z vlkodlaků proměňují zpět na lidi. Byli to mladí muži, vysocí a hrudě měli poseté jizvami. Avšak bílý vlkodlak stále otálel. Jakoby na něco čekal. Pak se vzepjal a zavyl. A ten zvuk vyděsil každého, kdo jej zaslechl. Poté se schoulil a srst začala mizet. Za krátký okamžik na jeho místě seděla Mesy. Všichni na ni zírali, jako na zjevení.

"Je ti dobře?" zeptal se Rootan a přiskočil k ní, aby jí pomohl se zvednout.

"Je to čím dál horší s tím jak se blíží úplněk," špitla a vděčně přijala jeho pomoc. Po chvilce už stanula po boku Kaitlin. Většina vlkodlaků už na ni nezírala, ale jeden přeci jen nemohl od ní odtrhnout pohled.

"Posaďme se, ať máme klid a pohodlí."
Řekl Jacob.

"Ty mi máš, co říkat ty smradlavej pse," zavrčel na něj Rootan.

"Klid," uklidňovala ho Kaitlin. Leichenblut se na ni usmál a na chvilku odvedl Rootana stranou. "Takhle to je lepší," poznamenal Sam tiše k Jacobovi.

"Ne, není," řekla Kaitlin, které neuniklo ani slovo z jejich rozhovoru.

Oba vůdci se na sebe překvapeně podívali a radši už mlčeli. Leichenblut a Rootan se vrátili a posadili se do mechu. Jednání mohlo začít.