Kapitola 19-Špatné vyhlídky

Skoro po měsíci další kapitolka. Opět s politováním musím oznámit, že je velice divná.

Ale zase na druhou stranu je docela dlouhá, tedy oproti ostatním kapitolám. 

---

"Kaitlin není ti něco?" Jasmie jí vzala do náruče a posadila ji do křesla. Kaitlin však stále zírala před sebe a nevnímala Jasmie. To co se právě dozvěděla jí sebralo veškeré jistoty. Kvůli ní zemřelo tolik nevinných lidí. I Simon …. Kaitlin se hlasitě rozvzlykala. Simon se na ni smutně díval. Litoval toho, že jí řekl pravdu, ale na druhou stranu, měla právo to vědět. A až se tan vrah vrátí, aby dokončil, co začal, bude připravená. Ale vlastně teď už to je jedno. Je pozdě zabránit velkému zlu ve vstupu na tento svět. Je příliš pozdě ….
Simon se podíval po ostatních, radovali se, slavili … i těm dávno mrtvým vyvstala šance na pomstu, na kterou čekali desítky a někdy i stovky let. Přišel jejich čas. Přišla na svět ta, která jim to umožní. Již brzy…

Jasmie Kaitlin šeptala uklidňující slova, ale nepomáhalo to. Kaitlin stále nevnímala svět okolo sebe. Byla ztracená ve světě, kterému nerozuměla a nevyznala se v něm. A přesto nebo možná i právě proto, byla odsouzená k životu v něm. Minuty pomalu plynuly a Kaitlin začala pomalu vnímat svět. Mezi hučením divokého větru, který slyšela neznámo odkud, zaslechla i hlas Jasmie. Pak se konečně probrala a hučení větru utichlo. "Co se stalo??" zeptala se starostlivě Jasmie, když si všimla změny v Kaitlinině chování.

"Já …. Totiž… nic, nic se nestalo.. nebo vlastně stalo, ale já tomu nerozumím .." řekla zkroušeně Kailtin. Jasmie pokývala hlavou a objala ji. Kaitlin se uklidnila a začala klidně dýchat.

"Obvolal jsem všechny a oni přislíbili účast. Přijdou i Rumuni, vycítili příležitost. Tentokrát nám to tak lehce neprojde, to je jasné." Shrnul své snažení Carslie.

"Jacobe, jak jste na tom s pátráním vy?"

"My jsme našli stopu, ale je divná. Je podobná té naší, ale přesto jiná. Nevím, kdo nebo co by to mohlo být," shrnul výsledky svého snažení Jacob.

"Kde jsi tu stopu našel?" zeptal se Edward zvědavě.

"Na parkovišti."

"Cože??" zeptali se všichni naráz.

"No na parkovišti, dál jsme ji nesledovali, zatím… Nebyl čas, bylo nás málo a navíc.. Sam a starší nechtějí riskovat, když nevíme, co je zač ten, kdo tu stopu zanechal, a když nevíme kolik jich tu vlastně je,"dořekl Jacob.

"No když je ten pach podobný tomu vašemu, tak ho zanechal někdo vám podobný," začal opatrně vysvětlovat Carslie.

"Koho tím myslíš?" zeptal se nechápavě Jacob.

"Vlkodlaky,"opověděl Carslie.

"Ale my jsme vlkodlaci, tak jak.." Jacob se zatvářil zmateně.

"Jacobe, vy nejste praví vlkodlaci, vy jste přeměňovači a podoba vlka je čistě náhodná. Vy jste jiní než oni, lepší…"

"V čem?"

"Dokážete se ovládat. Oni jsou divocí, s úplňkem se nedokážou ovládnout, zabili by každého i svého nejlepšího přítele, svoji rodinu. Jsou otroky měsíce. Navždy opanovaní jeho svitem. Žili ve smečkách po celé Evropě a v době kdy se Volturiovi dostali k moci, začali mizet. To proto, že jich byla značná část vyvražděna. Vypadá to, že přeci jen někteří přežili,"dokončil Carslie svůj výklad.

"Ale v tom případě je moje i Samova smečka v nebezpečí a lidé ve městě taky. Nejpozději zítra se musíme vydat po té stopě. I když ta stopa postupně slábne. Je to celé divné," řekl Jacob zamyšleně.

"To ano, nevíš alespoň přibližně kolik jich je?"

"Ne, ta stopa je nejasná a pak navíc slábne. Kolik členů měli vlkodlačí smečky v Evropě?"

"Kolem dvaceti, někdy víc, někdy míň."

"Tak snad to zvládneme, ale vy zůstanete tady. Tohle musíme zvládnout sami. Vy se navíc musíte starat o své hosty. A hlavně ať se do toho nepletou, nechci v lesích cítit jediného upíra," Jacob se rychle rozloučil a odešel z domu. Měl toho mnoho na práci. Musel přesvědčit ostatní a hlavně starší, že nesmějí zahálet. Musejí vyrazit do boje.

Kaitlin zůstala sedět v křesle a nepřítomně se dívala z okna. Jasmie jí bedlivě pozorovala, ale ona za celou tu dobu neudělala jediný pohyb ani nepromluvila. Seděla tam a připomínala sochu. Zdálo se, že ani nedýchá. Jasmie tu myšlenku rychle zavrhla. Kaitlin byla člověkem a lidé musejí dýchat, pak náhle vyskočila jako zasažená bleskem.

"Oni… jdou…přicházejí…hodně… moc….už brzy…,"

"Kaitlin, uklidni se, co se děje?" Jasmie byla vyděšená, netušila, co tak Kaitlin vyděsilo. Co způsobilo tu náhlou změnu.

"Jdou…..oni…… přicházejí….stíny…..páni lesa…. A nejen oni…… ti druzí…studení….mrtví….plní nenávisti….zrady….touhy po pomstě… chtějí zabíjet…o-o-oni….,"

"Kaitlin uklidni se," Jasmie nechápavě naslouchala slovům, která se sebe Kaitlin trhavě dostávala. Nechápala nic až na jedinou věc. Páni lesa zde byli jediní:přeměňověči. To že přicházeli, bylo znamením toho, že duchové nezakryli dokonale jejich stopu. Nejspíše to udělali schválně. Zradili je. Zradili Kaitlin, tu kterou měli chránit.. Jasmie zatím netušila kam, až sahá jejich zrada. A už vůbec netušila, co jsou zač ty stíny. Avšak obávala se, že nebude mít příležitost k tomu, aby to zjistila. Podle všeho jim moc času nezbývalo…

                Oheň zapraskal a odlétlo z něj několik jisker, které se vznesly k temné obloze a po krátké chvíli navždy uhasly. Vysoko šlehající plameny ozářily tváře členů Samovi a Jacobovi smečky a taktéž rady starších. Ve vzduchu vyselo napětí. Starší ač neradi museli s Jacobem souhlasit. Blízko jejich území se octli tvorové, o jejichž existenci neměli doposud ani zdání. A právě kvůli těmto bytostem bylo bezpečí jejich lidu ohroženo. A nejen jejich přítomností, ale i jejich činy. To kvůli nim se do těchto míst opět vrací Volturiovi.

"Dobrá jdu do toho," řekl Sam rozhodně.

"Zítra ráno vyrazíme, snad nás ta stopa zavede dost daleko od lidí. Nerad bych riskoval jejich životy," Jacob tiše přikývl.

O dalším jejich jednání bylo již rozhodnuto…..

Tma se pomalu a neochotně vzdala své vlády nad krajinou. Většina lidí stále spala, jen málokdo otevíral své oči a vítal nový den. Pro lidi noc stále trvala. Avšak přece jen se našly výjimky.
Dveře tiše zavrzaly a skupinka mladých lidí vyšla ven. Okamžitě se do nich pustil ledový vzduch. Smutně se tvářící dívka se rozklepala zimou. Vysoká bledá blondýna k ní okamžitě přišla a objala ji. Společnost tří mladých mužů a tří dívek pomalu vykročila vpřed. Vyšli ze zahrádky a nyní kráčeli po štěrkové cestě. Šli mlčky, nikdo neřekl jediné slovo.

Ve vzduchu vyselo napětí a strach. Za krátko opustili cestu a zamířili do lesa. Mokré větve je šlehali do tváří a jejich pochod se zde značně zpomalil. Zdálo se, že jim to nevadí. Až pak náhle se pochod zcela zastavil. Jakoby do nich uhodil blesk, či jakoby je zasáhl proud jasného, avšak neviditelného světla, které je oslepilo. Pravda však byla někde úplně jinde. Lehce zavál vítr a přinesl sebou zvláštní pach. Pach, který jim oznámil, že nejsou sami. Hon započal. Rychle se vzpamatovali a zvýšili své tempo. Běželi jako sevřený útvar a dusot jejich nohou tišil vlhký mech. Takže běželi takřka neslyšně. Ale přece jen se nedali přehlédnout, i když šero pod stromy lehce zkreslovalo a tak by přihlížející člověk je těžko popsal, co to vlastně vidí. Ale v tomto lese se žádný člověk nevyskytoval…..

Obě smečky vyrazily po nepatrné stopě. Ta se místy zeslabovala, ale stále je vedla neomylně vpřed. Brzy doběhli k domu a odtud po štěrkové cestě k lesu. Zde byla stopa silnější, ale ne o mnoho. Jakmile dosáhli lesa, všichni se uklidnili. Zde se cítili jistě a již se nebáli neznámého nepřítele, který se nyní procházel pod stejnými stromy jako oni. Událo se, jakoby tu byla sami, ale to byl klam…..