Kapitola 17-zjištění

Další kapitolka, já vím má divný název a ještě divnější obsah, ale nemám času nazbyt. Tak přeji příjemné počtení.

PS: možná mám špatně napsaná jména, prosím neukamenujte mě za to.. 

---

Kaitlin rychle běžela po silnici. Po chvilce doběhla na místo, kde prve parkovali a pak se vydala podle popisu muže do nemocnice. Doufala, že ji duchové nezklamou ani tentokrát. Pak si ale zanadávala. Začala se na ně příliš spoléhat, ale nešlo je neposlechnout. Ten jejich hlas, který
se stále opakoval do kola. A k tomu ta bolest, když je neposlechla. Byla jim vydána na milost a nemilost. Ani za mák se jí to nelíbilo, ale nemohla s tím nic dělat. Kaitlin si smutně povzdechla, právě ve chvíli když dorazila k nemocnici. Vstoupila dovnitř, prošla chodbou a posadila se vedle sympatické dívky. Ta se na ní usmála, Kaitlin jí úsměv opětovala. Pak si ji konečně v klidu prohlédla. Měla na mikádo sestříhané černé vlasy, v neopálené tváři jí zářili šedozelené oči. Na sobě měla černou sukni a červené tílko.

"Ahoj, ty jsi tu nová?" zeptala se jí dívka.

"No, ano." Opověděla zaskočená Kaitlin.

"Jmenuji se Kaitlin a ty?"

"Já jsem Sophia." Vesele se na ni usmála.

"Co je to tady za doktora?"

"Dnes je tu doktor Carslie Cullen. Je docela fajn. Lidi ho mají rádi, žije za městem s celou rodinou, manželkou a adoptovanými dětmi. Zrovna nedávno se mu ženil syn, Edward."

"To musel mít radost, co?" zeptala se Kaitlin a snažila se držet v rozhovoru se Sophií krok. A hlavně pořádně poslouchat, kdyby řekla něco, co by jí pomohlo.

Pak se otevřeli bílé dveře. Kaitlin se zdálo, že se čas zastavil, nebo alespoň zpomalil. Ze dveří vyšel muž, s bledou tváří a medovýma očima. Takhle ho viděli obyčejní lidé. Kaitlin však viděla ledovou auru zářící kolem jeho těla. Zhluboka se nadechla. Upír si jí ještě nevšiml, otočil se a cosi říkal zdravotní sestře. Kaitlin víc vědět nepotřebovala, vyskočila a dala se do běhu.

Teprve až když byla dost daleko od nemocnice troufla si v duchu říct co to vlastně viděla. Byl to upír. Tady ve Forks. Musejí odjet. Není to tu bezpečné. Nejdřív ten proměňovač a pak upír s divnýma očima. A navíc tu má mít někde rodinu! Tohle opravdu není místo pro ně. Kaitlin se znova dala do běhu. Nezamířila k jejich novému domu, ale na pláž. Potřebovala se trochu uklidnit, vstřebat vše co se událo. A hlavně zkusit si odpočinout od té bolesti, která zase o něco zesílila. Procházela se po písku, uhýbala vlnám mořské vody a pak jí uviděla. Seděla na pláži kousek před ní a nikde nikdo jiný v okolí nebyl.

Okolo ní zářila slabá záře, byla bílá, jako mají upíři, ale nechladila, tak jako u ostatních upírů. Dívka jím tedy byla také, nebo jen na půl.
Kaitlin si vzpomněla na to co jí říkal Marko. Napadlo ji, že je to dítě upíra a lidské ženy.
Pomalu došla k dívce. "Jééé, to jsi ty." Usmála se na ni a chtěla ji obejmout.

"Ne, to ne, viděla by jsi něco moc ošklivého."

"Ale já ti chci něco ukázat." Řekal a dotkla se jí na čele. Kaitlin uskočila a holčice po tváři přejel bolestný výraz. Ale pak se zase usmála. Kaitlin si stále užasle prohlížela to, co jí ukázala.

Byla tam ona, její matka a otec, jak se k ní sklánějí. Ale to nebylo to hlavní. Hlavní bylo to, že tam nebyli duchové. Kaitlin se rozbrečela. Poprvé v životě uviděla svět takový jaký ho viděli ostatní lidé. Předčilo to její nejdivočejší představy. Podívala se na dívku.

"Jak se jmenuješ?"

"Reneesme, ale můžeš mi říkat Nesie."

"Děkuji ti Reneesme."

"Zůstaneš tu?"

"Už musím jít, ale určitě se ještě uvidíme." Kaitlin se otočila a rychle odešla. Než se jí Reneesme
úplně ztratila z dohledu, otočila se. Uviděla toho samého muže, který jí popsal cestu do nemocnice. Kaitlin se zamračila, přestávala tomu rozumět.

Snažila se to pochopit, ale nešlo jí to, jakoby jí unikal smysl toho všeho. Reneesme podle všeho byla dcerou upírů. Ten muž byl proměňovač a staral se o ni. Ve městě žili upíři, minimálně jeden, ale podle všeho celá skupina. Ten, kterého viděla, byl divný, měl podivnou barvu očí a navíc pracoval jako doktor. Kaitlin byla zmatená a překvapená. To co jí dívka ukázala jí stále vířilo v hlavě. Byl to krásný pocit. Kaitlin si uvědomila, že svět je krásný. A taky když viděla její rodiče, začala jí závidět. Rodiče, Reneesme
milovali, kdežto ty moje.. pomyslela si, ti mě nenáviděli. Proč by mě jinak šoupli do ústavu? Kaitlin měla tvář mokrou od slz. V jejím srdci a v její mysli, se otevřela stará rána, která se přes všechnu snahu a úsilí nikdy úplně nezavřela, natož zahojila. A teď se znovu otevřela. Kaitlin si setřela slzy z tváře a pokoušela se uklidnit.

Pomalu se přibližovala k jejich novému domu, Kaitlin si na to ještě nezvykla. Vše na co byla zvyklá zmizelo a teď měla před sebou tolik nových věcí. Některé byli příjemné jiné ne. Na pár z nich si jakš takš zvykla, ale na většinu vůbec ne. Už se nebála tolik jako dřív, byla nyní se vším smířená. Jakoby tušila, co nastane. Opatrně vzala za kliku a otevřela dveře. V domě vládlo ticho a napjatý klid. V obývacím pokoji uviděla Jasmie. Seděla na křesle a nepřítomně hleděla před sebe.

"Tak co?" zeptala se, když si všimla Kaitlin.