Kapitola 16 - Forks

Tak další kapitolka, původně tu ani neměla být, ale nevěděla jsem o čem jiném psát a nechtěla jsem, aby to tu zůstalo prázdné, takže ji zde máte.

Jo a konečně se tam pomalu objeví postavy ze Stmívání...

---

"Co tu…" načala Kaitlin větu, ale nedokončila ji. "Mlč. To co tam je tě nemusí zajímat." Řekl jí do ucha jeden duch. "Ale tam někdo je. A sleduje nás."

"Nech to být."Kaitlin se pokusila zaostřit, podařilo se jí to a tak zahlédla ledovou auru, kterou vydávali všichni upíři.

"Je to upír, a určitě je…"

"Buď už zticha!" křikl jí do ucha hlas a tělem jí projela vlna bolesti. Kailtin se stěží udržela na nohou.

" Je jedno, kdo to je." Řekl jiný hlas.

Pak se ozval ženský hlas. " To co se má stát se stane. Kostky byly vrženy a mi nedovolíme, aby ses je pokusila zastavit."

"Pochop, že jsou věci se kterými nelze nic dělat. Zapomeň na to."
Řekl jí přátelský hlas Kaitlin ač nerada se obrátila a zadívala se do dohořívajících plamenů. To co viděla ji stále vyhřívala v hlavě. Ale když se o chvilku později otočila nikdo to nebyl. Ať už to byl kdokoliv, už odešel, kdo a co byl zač se, už asi nedozví. Jasmie jí jemně stiskla ruku, Kaitlin se probrala a následujíc Mesy vyšla z lesa.

Došli k silnici a tam je přivítali unudění vlkodlaci. "Nikde nic." Ohlásil Max.

"Tím líp ne?" zeptala se Jasmie.

" Jak pro koho." Zašklebil se na ni Rootan.

"No nic už musíme jet dál. Forks už není daleko." Jasmie se usmála a nastoupila do auta. Kousek od nich, opačným směrem než měli namířeno oni, v lese něco zapraskalo. Kaitlin se otočila a uviděla záda mizející ve stínu lesa. Zamračila se, už..už chtěla něco říct, ale něčí hlas spolu s vlnou bolesti jí donutili to neudělat. Nastoupila do auta a auto se rozjelo. Cíl cesty byl jasný, jejich nový domov - Forks.

******

Dojeli na místo. Obloha byla zatažená a vypadalo to, že každou chvílí začne pršet. Opravdu milé přijetí, pomyslel si Max, ale Jasmie se usmívala. Zaparkovala a vystoupila. "No není to tu krásné?" zeptala se.

"Ne." Odpověděli jí vlkodlaci svorně.

"Snad tu budou mít na prodej nějaký dům, nebo něco takového. Co vy na to?" ani vlkodlaci jí nedokázali zkazit radost.

"Počkejte tu. Já se po něčem podívám." Řekla vesele a odešla pryč. Max a Rootan se plácli do dlaní.

"Něco tu smrdí." Řekl Leichenblut.

"Jo, je to jako náš pach, ale tenhle je trochu jiný." Řekla Mesy, když se za rohem objevil mladý muž, nebo spíše chlapec, i když na to nevypadal. Byl příliš velký a silný. Kaitlin, ale viděla i nažloutlou auru kolem něj. Srdce se jí rozbušilo jako o závod a ona se nedokázala uklidnit.

Zavřela oči a snažila se přimět duchy, aby je obklopily, aby ten cizinec, který rozhodně nebyl člověkem, neucítil vlkodlaky. K jejímu úžasu to duchové udělali. Utvořili kolem nich kruh a Kaitlin zůstala venku. Ji cítit mohl. Muž procházel kolem nich. Teprve teď si všimla barvy jeho kůže. Byl to indián, takže tady asi někde budou mít rezervaci. Došlo Kaitlin vzápětí. "Nemocnice." Sykl jí do ucha něčí hlas.

"Zůstaňte tady a nehýbejte se." Rozkázala vlkodlakům a sama se rozeběhla za mužem. Rychle ho doběhla.

"Prosím vás, kde je tady nemocnice?" zeptala se a snažila se, aby její hlas zněl klidně. Muž se usmál a podrobně ji cestu do nemocnice.

"Děkuju." Řekla kvapně a rozeběhla se zpět.

"Co se děje?" zeptala se Jasmie, která mezitím dorazila zpět k autu.

"Vysvětlím ti to později. Máš ten dům?"

"Jo." Vítězoslavně se usmála a zamávala klíčema.

"Nastupte si, ať tam jsme co nejdřív."

O chvilku později seděli v obýváku v jejich novém domě. Stál kousek od města a tak jim poskytoval dost soukromí. "Tak ven s tím, co se stalo?" zeptala se Jasmie.

"Ten chlap jak šel kolem nás, viděla jsme okolo něj nažloutlou auru. Není to ani vlkodlak, ani upír. Je něco jiného." Vysvětlovala Kaitlin.

"Duchové říkají, že je přeměňověč, zaklínač, mění se vlka. On si myslí, že je vlkodlak, ale není." "Kolik jich tu je?"

"Celá smečka, vlastně dvě, před časem se rozdělili. Ten muž jak šel okolo nás byl alfa jedné z nich."

"Kruci, takže o nás ví.."

"Ne, neví. Duchové okolo vás udělali stěnu a tak vás nemohl cítit a s Jasmie, když se přiblížila, udělali to samé."

Vysvětlila Kaitlin.

"Tohle oni dokáží?"Zeptal se Max, který nevycházel z údivu.
"Ano. Díky nim mě tehdy Felix nenašel."

"A proč si za tím mužem běžela?" zeptala se pro změnu Mesy.

"Duchové mi řekli ať se ho zeptám na cestu do nemocnice a tak jsem to udělala. Myslím si, že bych se tam měla vydat."

"Půjdeme s tebou." Řekl Rootan a chtěl se zvednout z křesla ve kterém seděl.

"Ne, nemůžete. Kdyby tam byli, tak vás poznají, duchové vás ochrání jenom zdálky, blízko to nedokážou tak účinně a to ještě jenom, když mají náladu. A co kdyby se vás dotkl? Nemůžeme to riskovat." Řekla Kaitlin vážně.

"Dobrá, jdi, ale dávej na sebe pozor." Řekla Jasmie, ale bylo vidět, že se jí to nelíbí.

Ani ostatním se to nelíbilo, ale mlčeli. Věděli, že Kaitlin duchům důvěřuje, jelikož jí mnohokrát pomohli, jelikož jí mnohokrát pomohli, ale kdo mohl vědět, proč to dělají. A hlavně, co za to budou chtít….

Jasmie si zvykla na to, že je Kaitlin vidí. Zvykla si i na to, že je slyší, že jí říkají navždy pěkné věci. Skousla by i to, že když se jí dotkne, ukáže jí je. Opravdu se s tím smířila, i když jí to nebylo vůbec příjemné, ale vydržela to. Ale to co se s ní dělo teď ji děsilo a štvalo zároveň. Ona je i cítila. Cítila bolest, kterou prožívali oni. To není dobré. Ne!
To je v prdeli! Jasmie vztekle kopla do stěny. Zdálo se, že si jsou čím dál tím blíž. Jako by se měli spojit v jedno. To pouto mezi nimi nešlo rozdělit, zpřetrhnout, zničit..

Bylo příliš pevné a každým dnem sílilo. Co asi přijde teď? Ona umře a stane se duchem, nebo oni ožijí? Nebo co? Jasmie měla chuť křičet, ale udržela se. Musela to vydržet. Jasmie ničil ten pocit bezmoci, vědomí, že nemůže nic dělat. Tak strašně toužila jí pomoci, alespoň až části splatit své hříchy z minulosti, ale nešlo to. Pokud tohle měla být daň za to, co udělala, byla příliš vysoká. Jasmie sepjala ruce a prosila boha, aby Kaitlin zbavil toho prokletí.

Ale tak nějak pochybovala, že ji vyslyší. Zdálo se jí, že ji odsoudil za to, co dělala dřív. Jasmie v duchu zaklela. Své místo v Tobruské smečce si těžce vydobyla. Byla tam jediná upírka a ostatní to jaksi nebrali na vědomí. Malá část se k ní chovala jako k ostatním, ale většina hůř něž k tomu nejpodřadnějšímu z nich. Někteří se jí snažili pokořit, dokázat jí, že oni jsou víc. Ale ona to vydržela, byla lepší než oni. Víc toho vydržela a hlavně, nevzdala to. Dopracovala se vysoko. Byla hned po vůdci smečky, něco jako jeho zástupce. Byla na sebe hrdá. Ale teď se jí zdálo, že to nic neznamenalo. Mrzelo jí to. Teď se jí zdálo, že za tohle všechno pyká. Ale odnášejí to i jiní. Její nejbližší….