Zrození vlkdolaků - verze 2

Před časem ste si mohli přečíst první verzi, tady je ta druhá. Je divná.. A nějak nedokážu pochopit, proč jsme psala na jedno témě tři povídky.. Ano, mám ještě jednu verzi... Prostě děs... Jo a tahle ta je celkem dost inspirovaná filmem Princezne Mononoke, tedy hlavně ten začátek.

Kdo viděl pochopí..

Kdysi dávno žili lidé, kteří ctili matku Zemi. Báli se prvních a opravdových bohů-zvířecích bohů. Byli velcí a mocní, měli své hlasy, jimiž promlouvali. Každé zvíře v té době umělo mluvit, a když jste chtěli slyšeli jste ho. Tak jako dnes nosí vítr příběhy dob dávno minulých a když pracně posloucháte, slyšíte je, tak

jako můžete zaslechnout hlasy stromů.

---

Tehdy lidé žili ve strachu z lesa. Domova obřích kanců a jejich boha Karna, slepého, jež měl obrovské kly. Báli se i vlků a to především Imali a její rodiny. Kdo vešel do lesa, málokdy se z něj vrátil živý. Avšak i vlci znali soucit, a když Imala našla malé lidské dítě, nezabila jej, nýbrž jej vzala k sobě a vychovala ho.

Jmenoval se Galdar a i přes všechno, co jej vlci naučili, byl člověkem. Jeho duše, jeho mysl byla vlčí, jeho tělo však stále zůstávalo lidské. V té době lidé ztratili obavu z bohů a ničili les. Jedné temné noci seděl Galdar spolu s Imalou na skále a pozoroval světla ohňů z nedaleké vesnice. I když byl téměř dospělý, byla Imala větší než on. "

Ničí les… Proklatí lidé!" zanaříkala. "Tak je zničme."

"Není v naší moci je zničit, Galdare."

"Jak to? Vždyť jste bohové? Jste mocní a oni jsou jen lidé."

"Naše moc je vázána s tímto lesem. Až zahyne on, zahyneme i my.. A nebude nikdo, kdo by byl mocnější než oni. Nikdo kdo by s nimi bojoval…" šeptla Imala. "Podívej se na sebe můj synu. Jsi také člověk. A zůstaneš jím, i když tento les zemře. Sedím tu každou noc a naslouchám bolesti lesa. A vím, že jej nedokážu zachránit. Jsem příliš slabá.. Stará zranění promlouvají, pálí mě, bolí..
Způsobili je lidé.. Až zničí les, já odejdu s ním.."
"Bojuj, musíš přece bojovat! Já nejsem člověk, já jsem vlk!"

" 'Ale nejsi! Jsi jen člověk, kterého vychovali vlci. Jsi jiný než oni, ale to je vše."

"Chci být jako vy." Zaprosil Galdar. "To nejde synu.."

Plameny pohlcovaly kousek po kousku les. Bohové jeden po druhém umírali. Imala nebyla výjimkou, Galdar našel její tělo u řeky. Zmocnila se ho nenávist a zuřivost. Řval a řval do houstnoucí tmy. Kousek od něj se cosi pohnulo. Byl to černý vlk. Galdar neznal jeho jméno, ale všiml si krvácející rány na jeho levém boku. "Les je ztracen, bohové mrtvy a lidé jsou pány zbytků lesa a tohoto světa.."

Promluvil tiše vlk. "Není nikdo, kdo by je porazil. Nikdo, kdo nás pomstil.."

"Někdo se najde, uvidíš.."

"To říkáš ty synu lidí. Ty, člověk, který nezemře a bude žít dál mezi svými.." vlk zachrchlal a začal těžce dýchat. "Já vás pomstím, nedopřeji lidem klidné noci."

"Slabý člověče, sám proti desítkám nezmůžeš nic.."

"Zmůžu, uvidíš.." řekl Galdar zoufale, uvědomoval si, že vlk má pravdu, nezmůže nic. "Já už neuvidím nic," řekl vlk a kousek popošel. "umírám, a brzy zemře i duch tohoto lesa, poslední bůh, jež přebýval ve stromech.." jen to dořekl, nad korunami stromů se objevila podivná záře.

Chvilku zůstala nehybně ve vzduchu a pak se roztrhla a začala v kapičkách dopadat na zem.

"Tak odchází poslední z bohů.."

Vlk smutně zvedl oči k obloze, a v očích se mu leskly slzy. Galdar si lehl vedle něho. Stříbrně kapičky dopadaly na jejich těla. Vlk se naposledy vzedmul a zavyl, pak padl hlavou na Galdarovu hruď a zraněným bokem na jeho bok. Rudá krev stékala na jeho tělo a Galdar brzy přestal vše vnímat. V uších mu stále znělo to poslední zavytí, zavytí jeho bratra.

Cítil, jak vlkovo tělo zmizelo. Po chvilce procitl a zvedl se. Svět okolo něj byl jiný, jasnější. Viděl vše ostřeji než kdy dřív. Navíc se ve svém těle cítil divně.

Došel k řece a chtěl se napít. V odrazu vodní hladiny však viděl vlka, nebo spíše něco vlku podobného.

Z nenadání zaslechl lidské výkřiky.

Bledě modré oči zazářily ve stínu stromů. Odráželo se v nich šílenství a touha zabíjet. Rychlostí, jaké nemohl dosáhnout žádný člověk, se otočil a vystartoval po nich. Střet byl rychlý a krvavý. Zbyli po něm jen zohavené mrtvoly lidí. Hlas v jeho mysli křičel dál. "Zab je! Zab je všechny!! Pomsti smrt svých sester a bratrů." A on tak učinil. Se zavytím se rozeběhl dál do lidské vesnice.
Na cestu mu svítil bledý měsíc v úplňku.
Zrodil se ten, jež neměl dopřát lidem klidné noci..

Zrodil se první vlkodlak…