Vlčí pouto-Epilog

Tak a tady je epilog, mno je takový hrozný. Ale co se dá dělat... Nechala jsem si tam maličkou možnost pokračování, ale nevím jestli to udělám.... Jinak moc vás prosím o komentáře, ať vím jak se vám celá povídka líbila, či nelíbila..

Khor se usmíval, nevěděl, kde se tam ten vlkodlak vzal, ale hodilo se to. Začal se nahlas smát a jeho děsivý smích se rozléhal kolem. Cítil, že jeho triumf se blíží. Oslabená a rada a vůbec celá vlkodlačí komunita, nebude mít sílu mu odporovat. A Gabriela, se k němu stejně přidá. Jednou určitě, a když ne po dobrém tak po zlém. Za ty dlouhé roky, co žil se necítil lépe. Konečně se ukáže moc prvorozených, jeho moc!! Znovu se zasmál a pokračoval v cestě k vlkodlačímu sídlu.

---

Drasil se usadil, když tu náhle jej zapíchalo v jeho staletí mrtvém srdci. Měl divný pocit. Jakoby se stalo něco zlého. Ten pocit ho pronásledoval, nedokázal se radovat z vítězství. Zmocnil se ho strach, co bude dál, co se stalo s Tomasem a… Gabrielou.. Dodal po chvilce i její jméno.

Děsil se toho, co z ní mohlo vzejít. Vlastně to pořádně nevěděl. A ono je lepší to nevědět. Pomyslel si a posadil se do křesla a nalil si vínu do poháru. Napil se, ale nezaplavil ho pocit úlevy, ani opojná chuť vína. Jakoby se rudá tekutina vyhnula jeho jazyku. Znechuceně pohár odhodil. A díval se, jak svítá.

Zdálo se mu, že tuto noc někoho ztratil a tím nemyslel bratra, ale někoho jiného. Jediný, kdo by přicházel v úvahu, byl Tomas, ale ten se o sebe uměl postarat a navíc byl mimo nebezpečí. Drasil vyskočil na nohy a začal nervózně přecházet po místnosti. Tiše se modlil, aby další noc přišla rychle a on se tak dozvěděl pravdu.

Gabriela s Huanem tiše seděli u popela, který zbyl z Tomasova těla. Gabriela se pomalu uklidnila a pak se rychle zvedla. Rozhodně se vydala po stopách Khora. Bude ho štvát do té doby, než ho zničí a každého, kdo se jí postaví do cesty také.
Naposledy se ohlédla a v duchu přísahala pomstu. Utřela poslední slzu a zmizela v lese.

Život a smrt. Nemůžou existovat jeden bez druhého. Neb co by byl život bez smrti a smrt bez života?? Každý člověk nese svou sudbu od svého narození až do své smrti, neb právě on jí jest. To ona je jejich prokletím i darem. Částečně před ní unikli vampýři- děti noci, synové a dcery soumraku, milovníci slunečních odchodů a proklínající jeho příchodů. I oni si sudbu svou nesou. Sluneční paprsky je zničí. I oni jsou tedy smrtelnými, i oni umírají… i oni poznají obětí smrti… Unikli před neúprosným časem, ale před smrtí ne.

Další, jež času utekli, jsou lykani-vlkodlaci. Synové měsíce- bratři vlků. Otroci svého prokletí navždy spojeni bolestí. Dcery měsíce jsou jiné, křehčí a přec silnější. Spíše než měsíce jsou dcerami hvězd, zářících po jeho boku. To ony vládnou, to ony vedou své bratry ze záhuby….

Tři národy a tři stejné osudy. Tolik se nenávidí a přec bez sebe nemůžou žít. Někdy je spojí láska, jindy zas přátelství. A někdy zas pomsta … Gabriela dcera měsíce a hvězd a Tomas syn noci, na okamžik spojili dva znepřátelené rody. A tak mohli měsíc s nocí zase stanout vedle sebe. Ale Osud vrhl kostky a vše nabralo nečekaný spád. A smrt si přišla pro dalšího "nesmrtelného", pro dalšího syna noci. Políbila ho, objala ve své chladné náruči a on musel říct SBOHEM své milované. A tak přišel čas pomsty, můj čas….