Vlčí pouto 15-Procitnutí

Tak a je to tu další kapitolka, už se blížíme ke konci a já vás strašně moc prosím o komentáře a připomínky, ať vím co mám zlepšit a tak. Jinak chci kapitolku věnovat Kermisee a všem , co povídkou čtou a komentují.

Tomas se zase pohnul, rány již byly zacelené a tak se pokusil zvednout. Hned spatřil Gabrielu klečící vedle něj a s ustaraným výrazem hledící k nebi. Lehce se dotkl její ruky, Gabriela sebou cukla, podívala se na něj a usmála se. Dlouhou chvíli si hleděli do očí, byli si náhle tak blízko. Vyrušilo je až Huanovo zavytí. Musejí dál. Tomas se opatrně zvedl a pomohl Gabriele. Ta se na něj usmála, vděčně se o něj opřela, rána jí stále krvácela a po přeměně byla vyčerpaná. Opatrně vylezla na koně a Tomas udělal to samé. Rychle se vydali dál.

---

Makhul rozrážel jedny dveře za druhými. Jak se každým okamžikem blížil k věži, všechno v něm vřelo víc a víc. Za pár okamžiků se pomstí. Poslední dveře se rozlétly a on stanul v potemnělé místnosti. Rozhlížel se, ale nikoho neviděl. Opatrně vešel hlouběji do místnosti a nepřestával se rozhlížet kolem sebe. Jeden stín se pohnul a pak před něj něco dopadlo. A tak se Makhul díval Drasilovi do očí a on zas do těch jeho. Těžko říct, kdo koho v tu chvíli víc nenáviděl

Hluk venku pomalu utichal. Vlkodlaci jeden po druhém umírali, neztráceli však naději, posily byly na cestě.

Gabriela s Tomasem jeli dál, Gabriela začala pociťovat nějakou, jí neznámou sílu. Sílu, která ji vedla dál. Už ji někdy cítila, nevěděla však kde, nebo kdy. Každý další kus cesty se jí zabodával do mysli tím, jak se blížila k vesnici. A pak znovu viděla ty obrazy, slyšela ty hlasy, výkřiky. Z očí se jí začali řinout slzy, pustila se a spadla z koně. Tomas rychle seskočil a pomohl jí na nohy. Vděčně přijala jeho pomoc, pak ho bezmyšlenkovitě objala a brečela mu na rameno. Po chvilce se uklidnila, Tomas jí pomohl do sedla a pak si sedl za ní. " Podívej se na hvězdy nejsou nádherné?" zeptal se s pohledem upřeným k nebi. " To jsou.." Vzdychla Gabriela a taky se zadívala na nebe. Znovu se rozjeli ani jeden z nich si nevšiml stínu stojícího několik metrů od nich. Stín počkal, až se rozjedou a pak se tiše vydal za nimi. Byl to vlkodlak, a jeho oči teď zářily nadšením. Je tak blízko a oni o něm nevědí. Makhul to chytře naplánoval, počká, až dojedou, tam kam chtějí a pak je ve spánku zabije.

Uplynulo mnoho minut a oni si stále hleděli do očí. Vzduch kolem jakoby zhoustl. Jako první se pohnul Makhul, vrhl krátký pohled k oknu, když uslyšel, že posily dorazily. Vítězství je jejich. Vytáhl meč a sekl po Drasilovi, ten ladně uskočil a tasil svůj meč. Boj začal.

Gabriela přestala vnímat okolí. Ztrácela se ve své vlastní mysli, utápěla se ve svých vzpomínkách a čím dál více vnímala neznámou sílu, jak ji volá. Vždy když se jí zdálo, že je již ne dosah, že ví, co je zač o kousek ucouvla. Něco nebo někdo jí bránil v tom zjistit co je zač. Cítila žár a pak chlad, to jak se jí dotkl Tomas. Ona ho však nevnímala. Byla vzdálena od reality, od svých pocitů. Cítila se šťastně. Po dlouhé době byla volná, nemusela se ničeho bát. A pak jej znovu uslyšela. Tomasův hlas. Hlas, jenž nenáviděla i milovala. Již nikdy jej nechtěla slyšet a přece něco uvnitř ní po tom toužilo. Se slzami v očích se otočila a spatřila ho. Ve tváři měl ustaraný výraz. I přesto byl krásný. Gabriela se tenhle pohled uložil hluboko do paměti. Věděla, že na něj nikdy nezapomene. Neslyšela, co říká a přesto mu rozuměla. Chtěla něco říct, ale nestihla to, neznámá síla ji k sobě přivolávala jako magnet. Odbočili ze stezky a prodírali se houštím.

Postava otevřela oči a vyšla z jeskyně. Byl to postarší muž a dlouhý černý plášť mu vlál ve větru. Muž chvilku přemýšlel a pak se rychle vydal do lesa. Jmenoval se Khor a Gabriela s Tomasem, právě překročili hranice jeho území. Gabriela se tak vrátila, přesně jak on předpověděl a vrátila se právě v čas.

Chvilku se jen poměřovali, teprve po té se ozvalo řinčení mečů, když o sebe narazili. Od čepelí odlétlo pár jisker a v místnosti se znovu rozlila tma. Makhul okamžitě zaútočil a pokusil se Drasila zasáhnout z boku.

Drasil byl rychlejší a stihl se ráně vyhnout a útok mu oplatit. Makhul nestihl zareagovat a tak mu z ruky začala téct krev. To jej rozzuřilo a rychle zaútočil. Drasil překvapen jeho zuřivostí nestihl zareagovat a tak se mu Makhulův meč zakousl do boku. Zaklel a padl na kolena. Makhul se začal smát, už se viděl jako vítěze, ale Drasil se nehodlal vzdát. Zvedl se a připravil se na další boj.

V těchto místech byl les hustší a tak museli slézt z koně a pokračovat po svých. Gabriela cítila, jak se ta síla blíží. Zastavili se a čekali. Gabriela si náhle vzpomněla, ten vlkodlak …. Nestihla domyslet, protože z druhé strany k nim přicházel postarší muž v plášti a usmíval se. " Zdravím tě Gabrielo. Tak ses přeci jen vrátila." " Kdo jsi a co po mě chceš?" zeptala se. "Má nejdražší, tys zapomněla? To mě mrzí, ale já naštěstí nezapomněl, na to jak jsem tě stvořil..."

"Cože???" podivila se Gabriela. "Ano, stvořil jsem tě. Já z tebe udělal to, co teď jsi. Jsem Khor, pán noci a chaosu a již brzo se stanu pánem tohoto lesa. Mám na to nárok, jsem jedním z prvních našeho druhu. Jsem předurčen vládnout druhým a ty také má drahá Gabrielo." " Tys ze mě udělal lovnou zvěř! Jak jsi jen mohl?" "Mohl jsem a musel jsem, jak jinak bych se přesvědčil, že jsem proměnil tu pravou? Že jsi k tomu vyvolená a to ty jsi. Ten hlupák Makhul mi v tom pomohl."

" Kvůli tobě umírají upíři a tví vlastní bratři.." " Ty pijavice? Co ti do nich je? Nejsou nic jen příživníci a oni se zvou pány lesa. Pche..Ty jsi víc Gabrielo! Mnohem víc, než kdy budou oni."

" Nejsou to pijavice. A jen tak mimochodem, kdyby jich nebylo, tak již dnes nežiju." Huan zavrčel a neklidně kolem nich přecházel. Teprve teď si ho Khor všiml.

" Tenhle vlk ti dopomohl k výjimečnosti." " Jak??" " Nebýt jeho jsi obyčejná lykanka, sic vzácná, ale obyčejná. Mezi tebou a tímhle vlkem se utvořilo pouto, ten prapůvodní vztah mezi vlkodlaky a jejich bratry vlky. Oddálili jsme se svým bratřím a mnohdy se z nás stali nepřátelé, ale ty jsi to pouto znovu obnovila. Dokázala jsi víc, než tušíš. A teď už pojď, musíš mi pomoct." " Já ti pomáhat nebudu! Kvůli tobě umírají ti, co mě chránili. Už s tebou nechci mít nic společného. Pro mě jsi nikdo!" křičela na Khora Gabriela. " Jak myslíš, Gabrielo, ale budeš toho do konce svého života litovat, pokud teď přežiješ."řekl Khor, tajemně se usmál a odešel.