Kapitola 6- Lucy
Tak a mám tu pro vás Vánoční dárek. Další kapitolku, v této se objeví první vámi vymyšlená postava a to Lucy, kterou si vymyslela luckily. Doufám, že se bude líbit. Jinak přeji všem veselé Vánoce a bohatého Ježíška:-)
PS: to co je kurzívou se odehrává v minulosti. A tentokrát je toho střídání dějů méně:-)
Jasné ráno a malá štíhlá hnědovláska se zelenýma očima stojí před velkým zrcadlem a kartáčuje si vlasy dlouhé až na zadek. Usmívá se a tvář má plnou očekávání. Jakmile se ozve zvonek, nadskočí a rychle vyběhne ven. Přede dveřmi stojí on-Brian, její láska. Radostně se mu vrhne kolem krku, ale on jí obětí neopětuje. Stojí zaražený, očí má rudé a ve tváři bolestný výraz. " Co se stalo? A kdes byl?" zeptá se dívka jménem Lucy. " Sedneme si a já ti to vysvětlím." Odpoví medovým hlasem Brian. Lucy bho tedy zavede do domu a sama se posadí. Brian si sedne naproti ní a začne vyprávět. " Já jsem upír Lucy. Proto jsem musel odejít, abys byla v bezpečí. Abych ti neublížil…. Lucy, prosím staň se taky upírem a budeme spolu navždy." Z jeho hlasu byla znát naléhavost a prosba. Lucy nabídku přijme, rozum křičí ne, ale srdce rozhodlo za něj.
Obraz se pomalu rozplývá a nahrazuje ho jiný.
V Los Angeles už dávno slunce nesvítí, blíží se půlnoc a v opuštěném domě sedí mladá dívka. Smutné oči hledí do prázdna. Každého člověka upoutá jejich barva. Jsou krvavě rudé, jen po okrajích prosívá zářivá zeleň. Vedle kůže jejího bledého obličeje trčí několik hnědých pramenů. Dívka se nervózně podívá na hodinky. Je pozdě a on by tu už měl dávno být. Dveře se pomalu otevřou a někdo pomalu vchází dovnitř. " Lucy …" ozve se po chvíli ticha. Jmenovaná se otočí a uvidí Briana ruku v ruce s nějakou ženou. "Tohle je Sandra a já jí miluju." Tahle jediná věta udeří Lucy jako blesk. Během vteřiny chytne Briana pod krkem. " Ty hajzle!" rozkřikne se. " Já se kvůli tobě vzdala všeho, kvůli tobě sem se stala stvůrou. A ty se mi takhle odvděčíš?" odhodí Briana na kuchyňskou linku. Sklenice se roztříští na tisíce kousků. Pomalu se otočí k ženě a …..
Lucy otevře oči. Zase se ztratila ve vzpomínkách. Na tváři se jí mihne smutný úsměv. Dávno už nežije v Americe, odešla do Evropy, do chladných severských zemí, kde jak doufala, zapomene. To se ale nestalo a vzpomínky si dál žijí svým vlastním životem.
S každým zavzpomínáním jí znovu a znovu pukalo její mrtvé srdce. Přála si zemřít, ale nebyl nikdo, kdo by to udělal. Nikdo, kdo by ji osvobodil. Zvláště když je před časem viděla. Drželi se za ruce, smáli se … Smutně se kolem sebe rozhlédla, ulice a uličky byly prázdné. Byla noc a teplota byla někde pod bodem mrazu. Lucy se narovnala a znovu pohlédla na hvězdy. Dělala to každou noc, kdy lidé spali. A ona místo toho bloumala uličkami a pozorovala hvězdy a měsíc.
Litovala svého rozhodnutí stát se upírem. Litovala toho pokaždé, když se vrátila do prázdného bytu. Pokaždé když musela zabíjet, aby přežila. Pokaždé když se dívala do vyhasínajících očí člověka, který kvůli ní zemřel. Měla pár lidských přátel, před nimiž se naučila ovládat, ale to bylo vše. Byla sama, opuštěná ve své nesmrtelnosti. Pomalu se zvedla a odcházela pryč. Město se bude brzy probouzet a ona se bude muset vydat na cestu.
Cestou se sama sebe ptala, kde je ta šílená Lucy? Jak moc se od přeměny změnila. Z přemýšlení jí vytrhne hrubý mužský hlas. " Kampak slečinko?" řekl a v očích mu vzpláli jiskřičky chtíče. Lucy natáhla ruku a on se v půli pohybu zastavil. Lucy okolo něj prošla a bez ohlédnutí pokračovala dál. Na konci ulice se zastavila a znovu mávla rukou. Muž dokončil pohyb a začal se překvapeně rozhlížet, kde je Lucy. Ta mezitím zmizela za rohem a hnědé vlasy jí zavlály ve větru. Došla k sobě domů a začala balit věci. Vytáhla ze skříně úzké černé kožené kalhoty a oblékla si je. Pak vytáhla červený korzet a taktéž si ho oblékla. Zbytek věcí naházela do tašky. Sotva začalo svítat, hodila přes sebe černý cestovní plášť a rozhodným krokem vyšla z bytu.
" Ať už půjdeme kamkoliv, musíme si dát pozor na Volturiovi, nechci s nimi mít potíže." Řekla Jasmie rozhodně. " A taky na ostatní vlkodlaky." Řekl Rootan. "Musíme jít tak, kde nejsou vlkodlaci a Volturiovi nemají takovou moc." Shrnula to Kaitlin. " Takže Itálii můžeme rovnou vyškrtnout, tam by naše zlatovláska nemohla ven." Ušklíbl se Leichenblut. " Neštvi mě!"zasyčela Jasmie výhružně. Ostatní se rozesmáli. "Možná by stačilo najít jiného upíra, aby nám poradil." Navrhla Jasmie. "To by bylo, jen a jen na tobě. Protože s námi by tě asi zabil a Kaitlin by si dal k svačince." "Máš pravdu Maxi. Mám takový pocit, že je jeden nedaleko. Vyrazím za ním hned, abych tu byla, co nejdřív. Počkejte tady!" rozhodla Jasmie a vyšla z chaty, která jim teď sloužila jako domov. Do města to měla kousek a ona už začínala mít hlad. Navíc měla zvláštní pocit, že upír, za kterým vyrazila, je na cestě k nim.
Kaitlin unaveně zavřela oči. Nechtěla vidět mrtvé tváře. S každým místem kde byla se tváře měnili. Bylo jich víc čí míň. Jen několik málo, tu s ní bylo stále. Nevěděla proč, ale bylo to tak. Mrtvolný křik nahradili živé hlasy jejích společníků. Dnešní den nebyl nejlepší a ona měla zrovna narozeniny. Byl to už rok, co se jí poprvé Marko pokusil proměnit. A je to jedenáct, let od doby, kdy ji Tonias naposledy objal. Teď je mu dvacet a určitě na ní zapomněl, tak jako její rodiče. Nikdy k nim nepocítila nenávist. Nikdy. A to ani ve chvíli, kdy ji nechali v léčebně. "Kaitlin, měla bys jít spát." Z přemýšlení jí vytrhl Licheblutův hlas. Usmála se, přikývla a odešla do postele.
Lehla si, zavřela oči a okamžitě usnula, ale nebyl to klidný spánek. Zdál se jí podivný sen. Viděla malou holčičku, která ji volala. Natahovala k ní své malé ručičky a usmívala se. Něco na ní bylo zvláštní. Nevěděla co ale něco ano. Nějaká síla ji k holčičce táhla. Volala ji, ale nepromluvila. Slyšela i neslyšela její hlas. A pak jedno jediné slovo slyšela až moc jasně. "Přijď!"
Komentáře
Okomentovat