Kapitola 5- Únos

Tak a je tu další kapitolka, do školy se sice nešla, ale k tomu počítači sem se dostala. Kapitolak, je taková divná, už se v ní něco děje, ale stajně je divná. Právě sem jí dopsala a nemám chuť ji nějak přepisovat. Takže čekám na vaši kritiku.

Oheň dávno uhasl a zbyly po něm jen žhavé uhlíky. Kaitlin nespala, duchové naříkali hlasitěji než obvykle. Posadila se k ohništi a pozorovala žhnoucí uhlíky. Vedle ní se něco pohnulo, když se otočila, uviděla Jasmie. "Co děláš celé noci, kdy musí lidi spát?" zašeptala. " Čtu si, například, nebo se dívám na hvězdy." Odpověděla Jasmie a usmála se. Pak najednou Kaitlin objala. Trochu jí hřála, ale ne jako ostatní lidé. Spíše se podobala jí. " Nezdá se ti, že jsi ledová? Není ti zima?" zeptala se starostlivě Jasmie. " A jsem?"

---

" Lidé bývají většinou teplejší a ty máš ruce skoro jako já." Poznamenala Jasmie a zvědavě si prohlédla jizvu na její ruce. "Bolelo to?" " Ano, ale myslím, že toho upíra to bolelo víc. Umíral velice pomalu." " Nechápu to , podle všeho co je mi známo, by jsi měla být upír." Řekla a přejela rukou po dvou zbývajících jizvách. " Nevysál někdo náhodou jed z těch rán?" " Ne nikdo. Měla si vidět Marka. Chvilku zuřila a pak byl nervózní. Nechápal to, teda aspoň mi to nikdy nevysvětlil. Snažil se přijít na to proč to tak dopadlo, ale nic nezjistil. Vlastně možná něco od toho, co to zkoušel na posledy, ale nevím jestli mu to k něčemu bylo." Na chvilku zavládlo ticho, ve kterém bylo jasně slyšet oddechování vlkodlaků. Náhle se ozvalo zapraskání a po něm tlumené hlasy.

Jasmie se zvedla, ale Kaitlin ji zastavila dřív nevyšla se podívat, co se to děje. " Vlkodlaci." Šeptla. " Z jejich bývalé smečky." Jasmie nasála vzduch a chytla Kaitlin, její věci a rozeběhla se do lesa. " Zůstaň tady!" přikázala Kaitlin, jakmile se zastavila na plácku u studánky. A znovu zmizela ve tmě.

Do jeskyně vběhla skupinka můžu, a proti ní stáli tři rozespalý vlkodlaci. " Snad jste si nemysleli, že nám utečete." Řekl jeden z mužů. " Svažte je ať znova neutečou." Rozkázal ostatním. Bránit se bylo zbytečné, bylo jich mnoho, příliš mnoho. Během chvilky je spoutané vedli nočním lesem pryč. Jasmie je pozorovala. Nemohla udělat nic a to ji rozčilovalo. Otočila se tedy a vrátila se ke Kaitlin. " Co se stalo?" vyhrkla okamžitě Kaitlin. " Někam je odvedli." Odpověděla sklesle Jasmie. " Musíme jim pomoct." " To musíme. Ale ty jsi nejdřív odpočineš, jinak by, jsi byla k ničemu." Kaitlin si tedy neochotně lehla a za okamžik usnula.

Ráno se probudila a neklidně se posadila. " Tak co, kdy vyrazíme?" zeptala se okamžitě Jasmie. " Najez se a při tom si můžeme povídat." " A co ty?" " Já už měla." Kaitlin sice brblala, ale sedla si na mech a z batohu vyndala nějaké maso a kus chleba. " Umíš bojovat?" " Ano, Marko mě to učil." " A jde ti to?" " Ubráním se a to je hlavní." " Umíš ještě něco, krom toho že vidíš duchy?" " Ano, dokážu je někomu ukázat." " To je dobré, ještě něco?" " Ano. Podávej." Kaitlin položila jídlo na zem a natáhla ruce dopředu. Zavřela oči a …

Každému šel po boku ozbrojený muž. Šli celou noc, a když začalo svítat, uviděli postavy před jeskyní. Sídlo klanu byl jeden veliký jeskyní komplex sahající hluboko pod zem. Žilo zde několik generací. Když je přiváděli, několik mužů po nich plivlo. Pak je předvedli před vůdce smečky Drrrrápa. " Co jste si o sobě mysleli? Svoboda? Pche, co to je? Jste ostudou našeho rodu. Jste ostudou téhle smečky! A proto zemřete!" řekl ledovým hlasem Drrrráp. A pak se ještě usmál a odešel. Strážní je přivázali před jeskyní ke stromům a odešli. Venku pobíhalo několik dětí a dospělých mužů. Ženy zde byly pouze tři. Jedna z nich k nim přišla. Jmenovala se Sonja a byla matkou Leichenbluta. " Synu cos to provedl?" řekla, když mu dávala napít. " Měli jste utéct daleko odtud a nevracet se. Nemohu pro vás nic udělat, je mi to líto." Řekla smutným hlasem, naposledy Leie pohladila po tváři a odešla. " Co budeme dělat?" zeptal se Max. " Čekat, co jiného nám zbývá?" řekl Rootan.

" To je báječné!" vykřikla Jasmie a objala Kaitlin. " Budeme muset udělat v lese rozruch, aby se okolí jeskyně vyprázdnilo. A pak musíme naše vlkodlaky odvázat a utéct, co nejdál to půjde." Dopověděla Jasmie svůj plán a povzbudivě se na Kaitlin usmála. " Budeme muset být hodně rychlé, nemáme šanci zabít všechny vlkodlaky, co tam jsou. Jasné?" " Jasné." Odpověděla Kaitlin a zvedla se. Rychlým krokem se vydaly na cestu k jeskyni vlkodlaků.

Slunce zakryté mraky bojovalo o oblohu, zatímco z lesa se ozval hluk a křik. Většina vlkodlaků se okamžitě rozeběhla do lesa. Zůstali jen ženy a děti v jeskyních a dva strážní u Rootana, Maxe a Leichenbluta. Náhle jeden z nich odletěl o kus dál a zaúpěl. Druhý ho za okamžik následoval. Poté se před nimi zastavila Jasmie a usmála se. " Vstávejte!"křikla a rozhlížela se okolo. " Nem.." nedokončil Rootan, protože zjistil, že pouta jsou rozvázaná. Ze zadu vyšla Kaitlin zazubila se na ně. " Pojďte." Řekla a jako první vyšla. Z dálky k nim začali doléhat hlasy. Kaitlin se zastavila a dala si ruce na spánky. Zavřela oči a … za nimi se ozývali děsivé výkřiky.

Jasmie Kaitlin chytla do náručí a dala se do běhu, vlkodlaci jí byly v patách. Hlasy za nimi pozvolna utichaly, až utichly úplně. Oni však pokračovali v běhu, nezastaví, dokud nebudou pryč z lesa. Cesta rychle utíkala a les se blížil ke svému konci. A tak pomalu, ale jistě na všechny doléhala otázka: Kam dál??