Kapitola 4-Setkání

Takže je tu další kapča. Je taková dívná, hlavně ten úvod. Ale nějak nemám chuť to opravovat a měnit. Ještě malé upozornění, zase se tu často střídají děje, tak pozor.

Ráno je přivítalo odpočaté a v dobré náladě. Rychle se vydali na cestu, neb upíra měli stále v zádech.

Doběhla k jeskyni a rozhlížela se. Jsou pryč. Problesklo jí hlavou, jen co spatřila ohniště a udupanou trávu okolo jeskyně. Takhle je nechytí, a i kdyby, zabijí ji. Počkat. Jasmie rychle vyndala Kaitlininu fotku a četla Markovu poznámku. Vidí a slyší mrtvé a já dokážu ovládat živé. Proud myšlenek ještě zrychlil. Uklidnila se a klekla na zem. Soustředila se, volala mrtvé. Rychle ji opouštěli síly a nikde nikdo. Po několika minutách, které ji připadali, jako roky se kousek od ní zhmotnila bílá postava.

---

Šat se jí rozplýval jako mlha a nebylo zřejmé, jestli to je muž nebo žena. Obličej skrytý ve stínu a zdálo se, že se v okolí postavy prudce ochladilo. Jasmie cítila, že slábne a cítila jak se na ni upírají oči zesnulého. " Vyřiď.. Kaitlin…, že jí nechci.. ublížit… Nechci.. ublížit.. své… sestře..a.." nestihla dopovědět, protože se zhroutila na zem vyčerpáním. Postava se okamžitě rozplynula a nebylo poznat, že by tam kdy byla. Jasmie se zvedla a vydala se dál do stínu lesa.

Kaitlin se zastavila v půli kroku, překvapeně hleděla před sebe a ještě překvapeněji naslouchala. " Kaitlin, co se děje?" zeptal se Max. " Ta upírka.. Prý mi nechce ublížit." " Pche, to jí tak budeme věřit." Ušklíbl se Max. " Řekla, že jsme sestry." Odpověděla Kaitlin pomalu. " Tak tady počkáme, i kdyby se pokusila o podraz je nás víc, nepřežila by." Rozhodl Rootan. Skupinka se zastavila a usedla na mech. Kaitlin se kolem sebe vyděšeně rozhlížela. Kousek od nich něco zapraskalo, z křoví vyšla blonďatá upírka a opatrně si celou skupinku prohlížela nepřirozeně modrýma očima. Nakonec se zastavila u Kaitlin. Ta se jí zahleděla do očí a Jasmie musela po chvilce ucuknout. Ten pohled byl horší než na fotce. Kaitlin si ji pořádně prohlídla. Ledová aura okolo jejího těla se třpytila v paprscích slunce. Obličej však měla schovaný ve stínu, takže zůstával bledý, jak to u upírů bývá. Jediné čím se lišila, byly její oči, nebyly rudě orámované, ani hnědé, ale zůstávali modré. Cosi v nich je činilo nelidské i ne upíří zároveň. Čí teda?

" Proč jsi mě volala?" " Protože máš něco, co já ne." Vlkodlaci zavrčeli. " Prožila jsi skoro celý život s Markem- mým stvořitelem. Který mě opustil a nechal mě tak na pospas osudu. Někdo ho vyrušil a nejspíš i porazil v souboji a proto utekl. A pak když jsem našla jeho popel, ty fotky.. Chtěla jsem tě najít, abys mi vyprávěla o mém- o našem otci. Kaitlin, my jsme svým způsobem sestry." Dořekla a zvědavě se podívala na Kaitlin. " Sestry říkáš.." zašeptala Kaitlin a znovu se podívala Jasmie do očí. Byly upřímné a v tu chvíli tak lidské. " Já ti věřím… sestřičko." Dodala šeptem. Jasmie se usmála a pak vyskočila a radostně vykřikla. " Jasmie pojď, povídat si můžeme cestou." Usmála se znovu Kaitlin a vydala se s Jasmie po boku na cestu. Vlkodlaci je s mručením následovali.

Pomalu se začalo stmívat. Stíny stromů se prodlužovaly. Les ztichl a nebýt skupinky poutníků, nebyl by klid lesa ničím rušen. Ale malá skupinka vytrvale pokračovala ke svému cíli. Ten se pomalu, ale jistě ukazoval mezi stromy. Mezi vlkodlaky a Jasmie zavládlo zvláštní příměří. Jakmile viděli jeskyni, kdy měli přenocovat, začaly být vlkodlaci neklidní. I Jasmie s Kaitlin opustila dobrá nálada. Jasmie cítila vlkodlaky, ale ne své společníky, jiné vlkodlaky. Divoké, krvežíznivé bestie. Rootan s Leichenblutem je cítila také a jejich neklid rostl. Do dalšího úplňku zbývalo dvanáct dní, ale nejsilnější vlkodlaci se dokázali přeměnit dříve.

Kaitlin trpěla víc než obvykle. Duchové více naříkali, z neznámého důvodu se báli vlkodlaků, nebo něčeho na jejich území. A nebyli jediní. Z jeskyně vyšla postava a pomalu se k nim přibližovala. Byl to Max. " V jeskyni nikdo není, můžeme tam přespat. Ale zítra musíme z tohohle lesa odejít." Všichni jen pokývali hlavou. Vlkodlačí hrozba na ně doléhal čím dál víc. Když však posedali u ohně strach z nich opadl.

" Co to bylo za smečku, ve které jste žili?" zeptala se Jasmie. " Jedna z nejsilnějších, co tady je. Říkají si Vrrrrci." Odpověděl Max. " Já jsem se do ní narodil. Otec byl vlkodlak, ale matka byla člověk. Jakmile jsem se narodil, otec ji zabil." Řekl Rootan. " Vychovala mě pak jeho sestra, matka tady Leie." Dořekl tiše Rootan. " Jo, vyrostli jsme spolu jako bráchové. To můj otec i matka byla čistokrevní vlkodlaci. Proto mám tak divný jméno." Usmál se Leichenblut. " To já jsem vyrostl jako člověk a pak mě pokousal vlkodlak a tak jsem se k nim musel přidat." Řekl Max. Jasmie pokývala hlavou. " A proč jste se změnili?" "Nechtěli jsme být krvelačné bestie. Chtěli jsme žít." Odpověděl tiše Rootan. " Aha. Tak tohle já nikdy nedokázala, nikdy jsem nedokázala přestat pít lidskou krev." Řekl Jasmie smutně. " V tomhle jste lepší než já." Dodala po chvilce.

Vlkodlaci se usmáli a další neviditelná bariéra mezi nimi a Jasmie spadla. Teď tvořili jednu skupinu-smečku a hodlali pro druhé zemřít.