Kapitola 2- Volání minulosti

Tak tedy je tu další kapitolka, snad se bude líbit.

To co je v pasané kurzívou se buˇodehrává v minulosti, nebo je to někde napsané, tak aby jste se v tom neztráceli.

Prošla chodbou a nakoukla do místnosti před sebou. Na ohořelé zemi byl popel. Někdo tu zabil upíra, pomyslela si a vešla. Na stěnách byly fotky. Byl na nich muž a vedle něj dívka s rudými vlasy. Pečlivě si jí prohlédla a pak se zadávala na muže. Ne, to není možné. Náhle v její mysli oživli vzpomínky o niž nevěděla, že je má.

---

Psal se rok 1962 a ona byla ještě člověkem. Procházela ztemnělou uličkou domů, čekal ji poslední úsek cesty a pak bude na místě. Bydlela s rodiči na kraji města. Okolo jejich domu rostli stromy a za ním byl malý lesík. Milovala procházky v něm. Zasnila se a nevšimla si, že za ní někdo jde. Uvědomila si to, až když jí neznámý muž chytil za ruku. Vykřikla, vyndala s kapsy nůž a dotyčného jím řízla. Ten jen zaklel a chytil ji pevněji. Pak jí kousl, překvapeně vykřikla, nůž jí vypadl z ruky a spadla na zem. Jediné co cítila, byl žár, oheň pomalu se šířící jejím tělem. Muž si sedl vedle ní a čekal. Třetí den pomalu vnímala okolí a slyšela tak zápas kousek od ní. Když otevřela, oči viděla, muže, co jí stvořil utíkat do lesa a druhého muže kulhat opačným směrem. Úplně procitla a zjistila, že má hlad. Došla domů a pohled do zrcadla jí vyděsil. Tohle nebyla ona! Když uviděla matku, jak se v klidu dívá na televizi, vzbudila se uvnitř ní krvelačná bestie a ona za okamžik ochutnala její krev. Ta chuť byla tak opojná, stále chtěla víc a víc. A tak ji našel otec. Od krve a s matčiným tělem v náručí. Chtěl jít zavolat pomoc, ale to ona nechtěla dopustit. Zatoužila ochutnat i jeho krev. V půli kroku se otočil a došel k ní. Za okamžik padl k zemi mrtev i on.

Jasmie vykřikla a spadla na zem. V Markovi poznala muže, co ji stvořil a záhy opustil. Prohlédla si pokoj, až našla fotku, na níž byla ona sama. Vyndala ji z rámečku a podívala se do zadu. Stálo tam úhledným písmem toto: : Jasmie Grehem- proměněná v létě 1962. Musel jsem ji opustit, protože mě vyčmuchal…. Je velká škoda ztráta této osobnosti, byla by mi velmi nápomocna v boji s…. … Zvláštní schopnosti: lidé dělají to, co ona chce, nikdy jsem o podobné schopnosti neslyšel,ale je silná a je těžké předpokládat, co se s ní stane po přeměně.

Tak proto ji tam nechal. Fotku si dala do kapsy pláště. Pak ji zaujala fotka malé dívky v bílém s rudými vlasy a smutným pohledem. Srovnala ji s fotkou starší dívky, se stejnými vlasy. A byla to ta samá dívka, sice o mnoho starší, ale ty oči, ten pohled plný bolesti byl stejný. Otočila fotku a četla. ¨

Kaitlin Hietela- 5 let- rodiče jí dali do léčebny, protože vidí a slyší duchy zemřelých lidí.

Chudák holka, pomyslela si Jasmie. Jsou skoro sestry. Musí ji najít! Rozhodla se a rozběhla se i s fotkami do lesa.

Kaitlin se rozeběhla rychleji. Marko ji učil jak s upíry bojovat, ale na jak jim utéct. " Pozor.." zasyčel někdo. Kaitlin se rozhlédla. Před sebou měla vratkou lávku, přes bouřící řeku. Musí jít dál, snad cestou přes řeku upíra, alespoň zpomalí. Pomyslela si a rychle se vydala přes lávku. Řeka pod ní burácela, ale ona si jí nevšímala, musela dál, co nejdál to půjde, došla na konec lávky a znovu zmizela v lesním porostu.

Les kolem mlčel, ale duchové ne. " Vlkodlaci.." šeptl jí do ucha tichý hlas. Kaitlin se zastavila a rychle se kolem sebe rozhlížela a naslouchala. Nikde nic, opatrně se tedy vydala dál. A pak hop zahlédla, muže nebo spíš mladíka schovaného ve stínu stromů. Okolo něj byla ohnivá záře. Ani stín ji nedokázal skrýt a tak Kaitlin jasně poznala, že je to vlkodlak. Rychle si tedy vzpomínala na to, co jí Marko o vlkodlacích říkal. Proměňovali se jen o úplňku. Katilin rychle počítala. Čtrnáct dní schází do dalšího úplňku. Mladík si ji stále zvědavě prohlížel a pak tiše odběhl do lesa. To mi tak scházelo, pomyslela si a běžela dál jiným směrem. Po delší době uviděla třpytící se hladinu jezera v dálce. Ne, vrací se k jezeru. Znovu změnila směr, zamířila do srdce lesa. Prodírala se porostem a pomalu jí docházel dech. Celé její tělo volalo po chvilce odpočinku. Zastavila se tedy a usedla na mech. Vytáhla z batohu jídlo. Jak tak jedla, vzpomínala na Marka a na to jak ji cvičil …..

Slunce vstalo a ona musela s ním. Začínal další den. Marko ji nutil běhat, bojovat,.. tak strašně ji to nebavilo, až se konečně dočkala pauzy. " Co vlastně vidíš, Kaitlin?" zeptal se. Kaitlin se na chvilku zamyslela a pak se dotka rukou jeho tváře. Marko vykřikl a uskočil. " Co to bylo??" zeptal se a z jeho hlasu bylo zřetelné vyděšení. " To co vidím já.. Jenže já to i slyším.." opověděla Kaitlin pomalu. Marko se na ni překvapeně zadíval. " Tys mi to ukázala úmyslně?" " Jo, nevěděla jsem jak jinak to popsat." " Ukázalas to ještě někomu?" " Tobiasovi, ale to bylo náhodou." " Aha." Hlesl Marko a dál si Kaitlin prohlížel. V mysli stále mu stále vířily obrazy, které mu způsobil její dotyk. Nepálil jo. Prsty měla neobvykle ledové, skoro jako on….

Ze vzpomínání jí vytrhlo zapraskání větviček. Rychle se zvedla a rozhlížela se kolem sebe. Cítila, že ji někdo sleduje. Ve stínech stromů nic neviděla. Neslyšela nic jen vítr pohrávající si s korunami stromů. Srdce jí bušilo, jako splašené. Zapraskání se ozvalo znovu. Někdo vycházel ze křoví. Kaitlin se otočila a přidusila výkřik.