Kapitola 1- Jasmie Grehem
Takže první kapitolka k nové povídce, rptože ji na mě Monča a Máňa vyškemrali:-) a navíc mám trošku problém dokončit čarodějnice.
Kouř, oheň … v obývacím pokoji hoří. Plameny šlehají ke stropu a ten je již celý zčernalý. Kdosi trhá Marca na kusy a ty pak hází do plamenů, které je pohltí. Kaitlin vše vyděšeně pozoruje škvírou ve dveřích. Muž, upír se poté otáčí a rychle odchází. Jediné čeho si Kaitlin všimne je vytetovaný znak na jeho ruce. Kvapně vyběhne a snaží se uhasit, nakonec se jí to povede, ale po jejím náhradním otci, jejím učiteli nezbude nic až na malou hromádku popela na ohořelé zemi.
Kaitlin padne na kolena a začne vzlykat. V jednom okamžiku ztratila vše, co kdy měla. S uslzenýma očima se kolem sebe rozhlíží s nadějí, že aspoň spatří jeho ducha, ale nevidí ho. Duchové jsou klidní a hlavně zticha. Cítí její bolest, možná s ní soucítí a možná jí to přejí.
Všechny tři bělostné jizvy ve tvaru zubů začnou pálit najednou. Váhavě si po každé z nich přejede. První je na pravé ruce, ten kdo ji jí způsobil je mrtev. Další je na levé paži. Upír, který ji vytvořil, je také po smrti. A ta poslední je na šíji, upír, který se na ní na tom místě otiskl je živ, jako jediný. Bolestná vzpomínka znovu ožila. Kaitlin se rychle zvedla, jakoby se ji snažila odehnat a začala balit. Uvědomovala si, že zde nemůže zůstat. Přednostně vzala Marcův deník, bylo tam vše o jeho výzkumech o abnormalitách, které se v upířím rodě kdy vyskytli i o míšencích, kterých je po málu. Další byly její osobní věci, nějaké oblečení, jídlo, pití a dýka. Když skončila, naposledy se po domě rozhlédla a se slzami v očích se rozběhla k lesu a po chvilce v něm zmizela.
Na druhém konci jezera Päijane se blonďatá upírka obratně, prodírala porostem. Sem tam se větvičky zapletli do jejích vlasů, obratně je vyndala a pokračovala v chůzi, až stanula na okraji jezera, pomalu přešla po kamenech a na jeden velký se posadila. Zula si boty a smočila si nohy ve vodě. Dlouhé blond vlasy jí spadali až k lopatkám, v bledém obličeji přímo zářili nepřirozeně modré oči. Byly světlé, někdo by řek až do bíla, žádný člověk nemá podobné. Z tašky vyndala kontaktní čočky a dala si je do očí. Za malý moment vyšel z lesa muž. " Jasmie, proč mi lžeš? Jsi upír, zabila jsi Toma a ostatní a já teď zabiju tebe!"Jasmie vzdychla, vyndala čočky a pohlédla na muže. Ten okamžitě vyndal zbraň. " Ach Luky, vážně si myslíš, že mě tím zastavíš?" zeptala se a její hlas zněl jako med. Lukas se jí podíval do očí a jejich barva ho zarazila a uchvátila. Pak pustil zbraň a šel k Jasmie. Nevěděl, proč to dělá, chtěl se bránit, ale nemohl. To byla jeho poslední souvislá myšlenka, vše zmizelo a nastalo ticho. Jasmie se jen spokojeně umívala. Došel k ní, ona jej objala a políbila na krku, pak se zakousla. Lukas ani nevykřikl, jen se bezmocně zmítal v jejím chladném objetí a život mu unikal z těla. Když ztratil i tu poslední kapku krve Jasmei ho pustila na zem. Znovu si sedla na kámen a ledovou vodou si umyla tvář. Černé tílko a kalhoty zůstaly čisté. Usmála se nad touto skutečností, lehal si a dívala se do oblak.
Bylo jí jasné, že tu již nemůže déle zůstat, prozradila by se a to by znamenalo její smrt. Celý svůj upíří život se toulá světem sama, od té doby co opustila svou rodnou Srí Lanku nikde nezůstala tak dlouho jako zde. Něco ji k tomuto jezeru táhlo. Pomalu se zvedla a zahleděla se na druhý konec jezera a uviděla stoupající dým. Rychle se obula a vydala se k místu, odkud dým vycházel. Vítr jí svištěl kolem uší a ona se usmívala. Líbila se tahle volnost. Zpomalila a pozorně sledovala les okolo sebe. Všude bylo ticho a klid, nic nenasvědčovalo tomu, že by zde žili lidé. Ale dům ze, kterého před chvílí vycházel dým, jí říkal něco jiného. Neslyšela žádné praskání ohně, ani lidský dech. Ten dům byl opuštěný. Nasála vzduch. Byl tu člověk, jasně jej cítila. Opatrně otevřela dveře a vešla do domu.
Les byl klidný, tichý. Kaitlin stále běžela a bylo jí jedno kam. Byla sama. Ztratila vše, co kdy měla. Tyto dvě věty se jí stále honila hlavou. Rozhlédla se kolem sebe. Všude viděla lidi, teda spíš jejich duchy. Měly tváře zkřivené bolestí a hlasy připomínající ševelení listí i burácení hromu. Tohle byl její dar i její prokletí. Viděla je, slyšela je, mohla s nimi mluvit a oni s ní. Marko tvrdil, že toto spojení jí nedovolovalo stát se upírkou. Duchové náhle začali být neklidní. " Co je?" zašeptala. " Někdo jde po tvé stopě…"
Komentáře
Okomentovat