A je to tu zas....
Tak a je to tu, dnes je 31.10. V dnešní den je známý jako veselý Halowen, pohanský svátek a jeden ze čtyř hlavních sabatů, Samhain, ale také jako české dušičky. Den, kdy si zavzpomínáme na ty, co nás upustili, jelikož dnešní den patří právě jim. A já jsem dnešní den hodně vzpomínala a přemýšlela vůbec. Tak jako poslední dobu skoro pořád, jsem teď nějaká melancholická a to nevěstí nic dobrého.
Zrovna včera jsem si zapálila svíčku a začala prohlížet starou truhličku po prababičce. Mmno truhličku, prostě jen nevím jak jinak to nazvat. Mám v ní jeden krásný obrázek, dostala jsem ho po její smrti, podle toho, co vím, jí patřil, ale kdo ví, kde je pravda. Hned vedle něj je fotka mého dědy, kterého jsem neměla možnost poznat. Zamřel deset dní po tom, co jsem se narodila. A to nebyla jediná smrt v tom roce. Můj další děda zemřel krátce poté, co se dozvěděl, že mě mamka čeká. Obdivuji mámu, že to tehdy zvládla, měla na krku dvě děti, manžela v práci a babi na zhroucení.
Nedávno jsem měla s mamkou takový zvláštní rozhovor. Krom bratra Pavla ( zemřel na nádor na mozku) a sestry Mirky, měla mamka ještě sestru, tedy ona neměla, ale babi měla ještě dceru, úplně nejstarší ze všech, jmenovala se Alenka. Ale zemřela po pár měsících. Nikdy bych neřekla, že se babi musela smířit s něčím takovým. A máma taky, musela žít s vědomím, že kdyby Alenka nezemřela, s největší pravděpodobností by tu dnes nebyla a tím pádem, ani já. Je to zvláštní dozvědět se, kolik toho chybělo k tomu, abych se nenarodila.
Ale zpět k první fotce. Je na ní milá dáma s úsměvem na rtech. Je to moje prababička. Ona mě chovala v náručí, zpívala mi a s ní jsem trávila nejvíce času. Byla to silná a samostatná žena a moc mi chybí. Jediné, co mi po ní zbylo je ten obrázek a mlhavé vzpomínky, které nedokážu rozjasnit, které si nemůžu znovu a znovu přehrávat. Mrzí mě to a bohužel znám, jako všichni i její poslední slova. Celou tu dobu co ležela v nemocnici a pomalu umírala, volala mě! Mě až do posledního okamžiku a já jsem k ní nemohla. Kdo ví, co jí k tomu vedlo? Teprve před nějakým časem jsem si uvědomila, co to mohlo být. A moc mě to zasáhlo, strašně moc mě mrzí, že jsem tam s ní nemohla být. Že si myslela, že moje sestřenice jsem já. Jak hrozné to asi muselo být, pro obě, jak tam tak seděla a ona volala někoho jiného. Čím jsem jí přirostla k srdci, že mě patřili její poslední slova a okamžiky,…. Někdy se uprostřed noci vzbudím, protože slyším ta slova: Martinko, Martinko,…Slyším její hlas, i když si jej pak nedokážu představit, ale vím, že je to on….. Vím, že mě volá ona .....
Bude to pět let, co tento svět opustila další, mě blízká osoba. Moje druhá prababička. Pamatuju si, jak jsem jí neměla moc ráda, ale strašně moc jsem jí toužila poznat tak jsme se domluvili, že prázdniny strávíme spolu. Nedožila se jich. Z počátku mě její smrt tolik nezasáhla, ale když jsem byla na pohřbu v kostele (byla to křesťanka) jako šíp se mi do srdce zaryla bolest z té ztráty. A pak když jsem viděla, jak táta s ostatními spouštějí její rakev do hrobu, uvědomila jsem si, že je pryč. A když jsme na její rakev házela rudý karafiát, pochopila jsme to, co jsem celou tu dobu odmítala, to že se nevrátí.
Tenhle článek patří k té spoustě nepodstaných vykecávacích článků. Nejlepší by bylo kdyby nikdy nespatřil světlo světa, ale už se tak stalo.
Komentáře
Okomentovat