Vlčí pouto 11 - Upíří sídlo

Noční les stále řídl a čím blíž bylo sídlo, tím stromů ubívalo. Huan se držel Gabriele na blízku, i přesto Gabrielu pohlcovala panika. Nemá šanci na útěk. Tomase nepřemůže, a co teprve sídlo plné upírů… oklepala se hrůzou z té představy a nevědomky pohnula pravým ramenem. Sykla bolestí a skoro spadla z koně, ale zachytili ji Tomasovi pevné paže. Snad poprvé od doby co jej poznala byla ráda, že tu je. Na krátký okamžik se usmála, ale pak si připomněla upíří sídlo a znovu ji ovládla hrůza a děs. A pak před ním zastavili, Gabriela oněměla úžasem. Sídlo byl prostorný hrad. Kamenné zdivo bylo bez zjevné vady a na k nebi tyčících se věžích vlály prapory. Po vstupu na nádvoří se k nim přihrnuli stráže a pár zvědavců, Tomas k nim rychle a tiše promluvil, na čumili zasyčel a ti se rozutekli. Stráže vzali upíří těla, Tomas chytil Gabrielu a v zástupu se vydali do sídla. Dubové vstupní dveře se se zavrzáním otevřeli a oni kráčeli dlouhou chodbou a ozvěna jejich kroků se rozléhala po okolí. Došli ke schodišti a začali pomalu a namáhavě stoupat. Gabriele se motala hlava, nemohla popadnout dech i přesto kráčela dál. Útroby se jí svírali strachem a měla pocit, že se každou chvíli složí. Tomas tu a tam stikl její zraněné rameno, ona však pevně stiskla rty a mlčela. Nechtěla mu dopřát to potěšení, že jí způsobil bolest. Když schodiště skončilo vydali se další chodbou na jejímž konci byli vidět dveře. Jen co k nim došli dveře někdo otevřel a vykřikl. ,, Pane, jsou tu." Všichni pomalu vešli a na Gabrielu se okamžitě upřeli oči všech upírů v síni. Z ramene přišla další vlna bolesti, Gabriela stiskla rty a přivřela víčka. Tentokrát v tom byl Tomas nevině. Gabriela na něj nenávistně pohlédla a pak odvrátila pohled jinam. ,, Tak co se stalo Tomasi?" ,, Našli jsme Erkana." Řekl a ukázal na jeho tělo. ,, byly u něj ještě dvě lykaní těla. Vašeho syna však zabila ona!" ukázal na Gabrielu. Ta ho propálila pohledem. ,, Jak už jsem ti řekla, mohl si za to sám. Neměl se chtít napít s Danielova těla!" sykla Gabriela nenávistně. Sálem to zašumělo, Tomas Gabrielu zpražil pohledem plným hněvu a pokračoval. Řekl jim o pronásledování, o vlkodlačím honu a nakonec i o souboji s ním. ,, Takž vlkodlačí hněv se na vás obrátil." Pravil Vůdce upírů Drasil. Gabriela se skřehotavě rozesmála. ,, Ne, to nebyla nenávist, jen touha smít ze sebe hanbu. Vlk Huan, můj přítel a ochránce volal o pomoc ke všem vlkům v těchto lesech. A oni odpověděli. Vlkodlaky jejich vlčí já donutilo odejít, ale to lidské pak toužilo po pomstě." Vysvětlila Gabriela. To už Tomas nevydržel a vykřikl. ,, Tak nám vysvětli proč jsi při své přeměně tak řvala! Lykani když se přeměňují necítí bolest." ,, Co ty o tom můžeš vědět?! Muži bolest necítí, ale ženy ano. Je to náš úděl, věčná bolest." Gabriela tiše domluvila, jakoby s každým slovem trpěla víc a víc. ,, Tak proč tě chtějí zabít?" zeptal se Drasil. ,, To kdybych věděla … " dodala Gabriela. Zhluboka se nadechla a začala jim vyprávět o svém útěku z přepadené vesnice, o vlkodlaku, který jí donutil prchnout dál do nitra lesa. O Orskovi, který ji zranil a Danielovi jenž jí zachránil. ,, Počkat, něco mi tu nesedí. Proč tě Orsk jenom zranil, proč tě rovnou nezabil?" zeptal se podezřívavě Drasil. ,, Co já vím! Chtěl mě jenom zranit a tím usnadnit honu pátrání po mě. Nebo mě chtěl jen vidět pomalu umírat. Jedno však vím jistě. Nebyl to Lykan!" ,, A kdo tedy?" ,, Nevím, ale byl přítelem lykanů." V místnosti zavládlo ticho. Gabriela slyšela tlukot vlastního srdce a cítila jak jí z ramene vytéká krev. Cítila jak s každou kapkou, která se vpíjela do jejích šatů, slábne. ,, Dobře to bychom ti věřili, lykanko!" poslední slovo vůdcův rádce Lukas vyprskl. ,, A co ta příšera co s ní chodí?" , Není to příšera!! Je to vlk, tedy spíš vlče. Zachránila jsem ho a on teď chrání mne. A pro vaši informaci s jmenuje Huan." ,, Je to stvůra jako ty." Řekl Tomas. ,, Od kdy jsou vlci stvůry?" zeptala se Gabriela a blýskla očima po Tomasovi. ,, Co bylo dál?" Gabriela se nadechla a začala mluvit, pohledem stále propalovala Tomase. Pak se od něj odvrátila a pohlédla na Drasila, v jeho očích spatřila úžas, ten však náhle zmizel a vystřídal jej obdiv a pochopení. Jakoby náhle prozřel, pochopil vše co bylo nejasné a viděl to, co bylo před tím skryto ve stínu. Světlo měsíce mu otevřelo oči a třpyt hvězd mu náhle ukazoval směr kudy má vést jeho cesta. ,, Dejste jí pokoj a něco na ošetření té rány. Tomasi, ty jí hlídej!" rozkázal Drasil stále se zastřeným hlasem. Upíři na něj hleděli s údivem, ale pak jeho příkaz splnili. Gabriela byla ubytována v pěkné komnatě s oknem, kterým se mohla dívat do lesa. Ošetřila si ránu a chtěla spát, ale Tomasovi kroky přede dveřmi jí to nedovolili. Znervózňovalo ji to. Krok a za ním další. Stále dokola, bez přestávky. Lezlo jí to ne nervy, nedokázala se na nic soustředit. Po chvilce se neovládla a otevřela dveře. Tomas se na ni podíval, připraven jí zabránit v útěku. ,, Co kdybys tu přestal takhle chodit?!"vyprskla na něj. ,, A co mám podle tebe dělat? Nemám si kam sednout." ,, Tak pojď dovnitř a sedni si! Hlavně už nechoď." Tomas se na ni překvapeně zahleděl, Gabriela však znovu zašla dovnitř a on jí váhavě následoval. Ještě váhavěji si sedl do křesla, jakoby čekal, že sklapne nějaká past. Ale nic se nestalo, Gabriela si lehla na postel a snažila se usnout. Tomas byl stále nervózní, čekal co si na něj připravila. Možná počká, až usne a pak ho zabije. Nemůže jí veřit!

Mezitím v sále

,, Můj pane Drasile, proč si jí nechal žít?" otázal se Lukas. ,, Víš Lukasi nic není tak jak se zdá. Vlkodlačí sněm se sešel a to často nestává. Lykani mají pověst, nebo věštbu jak oni tomu říkají. A v té se říká, že k nim jednou příde žena-lykanka a bude znamenat jejich pád. Lykani se žen lykanek bojí, jsou mocnější než oni, vzácnější a hlavně tajemnější. Nedokážou jim vládnout a tak je zabíjejí. Možná i proto je jich tak málo." ,, Co je zač ta věštba?" ,, kdysi dávno když jsem byl ještě mlád, to byl zrovna středověk, teda aspoň myslím. Obvinili jednu dívku z čarodějnictví. Když hořela nejdříve j etam všechny proklela a pak vyslovila věštbu Přijde žena, jednou bytostí bude, před druhými na útěk se dá ke zkáze vlastního rodu půjde dál. Jedna smrt jí naději dá a ta druhá ránu pod pás.V nouzi na druhou příde stranu pomocnou ruku najde tam a pak boj se Kranův synu neb příde pomsta veliká. Skončí jeden života běh a na rukou znovu octne se cizí krev, v nouzi pouto největší pozná a k vaší nouzi se hrdě dozná....Ti co ji upálili byly později proměněni ve vlkodlaky a jejich rady tu zůstali do dneška, proto jí chtěli zabít. Věří v tu věštbu. Ale mám pocit, že Makhul má jiné plány." ,, Kdo je to Makhul?" ,, Jeden z nejsilnějších a nejstarších vlkodlaků. Říká s emu Drtispár. A málo z toho co udělá se nám bude hodit. Už jako člověk byl zkažený a co teprve jako vlkodlak? To on je tím Kranovým synem." ,, Tak co budeme dělat můj pane?" zeptal se Lukas. ,, To kdybych věděl.. Stojím na rozcestí a nevím kudy se dát. Prozatím jí dáme čas na zotavení. Do té doby než bude v pořádku snad něco vymyslím. Avšak obávám se, že až učiním rozhodnutí, ať už bude jakékoliv, někdo zemře. Ale kdo to nevím " ,, Třeba se mýlíte." Snad jo, Lukasi, snad." Lukas pomalu opustil sál a nechal Drasila o samotě. Jsou si tak podobné, obě mají kvůli něčemu nejistému zemřít. Karin zemřela kvůli lidem a Gabriela má zemřít kvůli věštbě, kterou vyslovila Karin. Proč mám vidět znovu vidět ta muka. Proč nedokážu Gabrielu zabít sám? Protože je silná, kvůli tomu co vydržela, nebo snad protože je tak podobná Karin, jediné kterou jsem kdy miloval. Kdysi dávno, ale přece. Proč? PROČ?proč jsem přišla, proč ve mně probudila tu dávnou bolest. Bolest o které jsem si myslel, že se už nikdy nevrátí. Ale stalo se a já se s tím musím smířit. Její osud je v mích rukou. Blíží se válka a to hlavně díky tobě Makhule, můj ztracený bratře!!