O Niënor

Ahojky, já sme dneska tak šťastná, že vám sme házim něco na čtení:-) Teď, ale vážně. Vy kdo jste četli Silmarilion, nebo Húrinovi děti, jistě znáte Niënor Níniel i její hrozný osud. Je mou nejoblíběnější postavou od Tolkiena. A mě napadlo skusit napsat co se s Niënor dělo po to co skočila z Cabed-en-Arasu. A tak jsem napsala toto. Docela se zato stydím, jak jsem si jen mohla myslet, že bych mohla navázat na něco co napsal Tolkien? Mno nic i tak to tu je.Úvod jsem vzala z již zmíněné knihy Húrinovi děti. Předm bych vác chtěla upozornit, že je to opravdu hnusné a pan Tolkine se možná obrací v hrobě..

Buď zdráva, Niënor, dcero Húrinova. Tak jsme se před koncem ještě sešli. Jen se raduj, že jsi konečně našla svého bratra. A teď ho budeš znát: toho, kdo bodá ve tmě, zrádného k nepřátelům, nevěrného přátelům, prokletí celého svého rodu, Túrina, syna Húrinova! Ale nejhorší ze všech jeho skutků pocítíš v sobě."

---

Niënor seděla jako omráčená, Glaurung však dokonal a s jeho smrtí z ní spadl závoj jeho zloby a jasně se jí vynořily všechny vzpomínky, den po dni, přičemž nezapomněla na nic, co se s ní dělo od chvíle, kdy ležela na mohyle Haudh-en-Elleth. Celé její tělo se otřáslo hrůzou a bolestí. Avšak Brandir, který vše vyslechl, byl zdrcen a opřel se o strom.
Náhle Niënor vyskočila, stála v měsíčním světle bledá jako přízrak, pohlédla dolů na Túrina a zvolala: "Sbohem, můj dvakrát milovaný! A Túrin Turambar turún' ambartanen: pane sudby, sudbou opanovaný! Máš štěstí, že jsi mrtev!" Pak šílená žalem a hrůzou, které ji postihly, divoce prchala z toho místa. Brandir klopýtal za ní a volal: "Počkej! Počkej, Níniel!"
Na okamžik se zastavila a ohlédla se vytřeštěnýma očima. "Po-čkat?" vykřikla. "Počkat? To jsi mi vždycky radil. Proč jsem na tebe nedala! Nyní však už je pozdě a já už ve Středozemi dál čekat nebudu." A chvátala před ním dál.

Rychle doběhla na kraj Cabed-en-Arasu, stanula tam a pohlédla na hučící vodu. Zvolala: "Vodo, vodo! Vezmi si Níniel Niënor, dceru Húrinovu; Truchlení, Truchlení, dceru Morwen! Vezmi si mě a odnes mě do Moře!"

S tím se vrhla ze srázu: bílý záblesk pohlcený temnou propastí, výkřik ztracený v burácení řeky.

Dopadla do ledové vody a ta ji objala, čekala smrt, konec, ale to se nastalo. Ledové vody Teiglinu ji nesli dál a dál. Po čase ji chytili něčí pařáty. Byly to skřetové, služebníci Morghota, popadli ji a táhli sebou. Po krátkém čase přestala vnímat čas, jediné co pociťovala, byla bolest uvnitř ní. Nakonec došli na místo a Niënor spatřila Angband- železné peklo, Morghotovo sídlo.

Zděsila se a pokusila se o útěk, nezdařil se a skřeti ji vsadili do pout. A tak ji dovedli před Morghota, temného pána jenž kdysi slul Melkor. Kdysi nejsilnější z Valar, do jehož srdce vešel stín a zloba. Sám se jmenoval pánem osudů Ardy. A do té chvíle na něj pohlédlo jen málo Elfů a lidí a ještě méně jich o tom setkáni bylo schopno vyprávět. Vlastně se nenašel nikdo, kdo by na to měl dost sil. A tak na něj Niënor pohlédla se strachem v srdci.

Byl celý v černém a shlížel na ni. Čekala mučení, smrt, ale nic takového nepřiházelo. Jen jí propaloval pohledem, jakoby něco hledal. Až nakonec promluvil ledovým hlasem, který se jí zabodával do mysli.

,,Vám lidem Ilúvatar daroval smrtelnost a proto tak toužíte po nesmrtelnosti. A já ti jí dám Niënor, Húrinova dcero! Miluješ les, budeš jeho paní. Paní duchů a s každým dalším mrtvím, budeš víc a víc trpět. Budeš paní stínu, ne světla, po kterém toužíš. Nezemřeš věkem ani zraněním. Přetrváš mocné elfí říše, jejich krále. Uvidíš pád lidského rodu a nedočkáš se jeho vzestupu a svítání, neb nebude. Uvidíš jak tvůj rod a lid ze kterého pocházíš bude lidem ke škodě. A tvůj otec, pán Dor-Lóminu bude jedním z největších zel a zažije hořký konec. A teď už jdi Niënor dcero Húrina a Morwen a dli ve stínu svého temného lesa. Znamením tvého prokletí bude prsten jenž dlí na tvém prstu, nazývám jej Atalantë, Padlý, tak jako ty upadneš do stínu a zoufalství až se nakonec zlomíš a budeš mě škemrat o to, abych tě zabil. Tento prsten ti přinese jen strach a zoufalství, bude ti otravovat mysl a krást tvou sílu. Nikdy jej nebudeš moct sundat odpoutat se od něj, od této chvíle jste jedno!!" Morghot domluvil a Niënor se zděsila.

Chtěla zemřít ne žít celé věky, chtěla zapomenout. Jako ve snu opustila Angband a toulala se světem, skrytá ve stínu Morghotovi kletby a zloby. Spatřila svého otce kterak, volá u Gondolinu a tím vyzrází jeho polohu. Spatřila to a nemohla pomoci. S každým mrtvím se jí do srdce zabodávalo ostří Morghotovi nenávisti. Byla sama. Sama se svou bolestí, utrpením a se svým prokletím ….