Stíny mysly

Ahojky, zítra odjíždím k babi takže sem o prázdninách nic nepřibude, proto vám sem dávám něco na čtení. Název je trochu divnej,ale ona i samotná povídka. Snažila jsem se popsat pocity někoho kdo si sáhne na své dno, kdo nevidí naději a uzavře se kolem něj pomyslná hradba. Nevím jestli je to povedené a zda se takhle takový člověk vůbec cítí...... Ale na druhou stranu se mi to zdá i tak trochu realistické, na rozdíl od mých jiných povídek..... Po pravdě řečeno sem si tím chtěla dokázat, že se apoň trochu dokážu vcítit do někoho jiného a že dokážu napsat něco co je i ve skutečnosti, ale nejsem si jistá výsledkem. Jinak vám k tomu(pokud si to pustíte) budou hrát Within temptation-Memories

---

Stín. Všude okolo. Jen tu a tam záblesk slábnoucího světla. Umírá. Tak jako naděje. Stíny se uzavírají, ruce vsazují do pout. Po tvářích se kutálejí slzy. Samota, najednou se objevila. Tíží mne. Mučí mne. Zdi se kolem mne svírají. Mé oči vidí jen tmu, stíny.

Kdy sem naposledy viděla slunce??? Kdy sem se naposled usmála? Je to dávno, dávno kdy sem byla šťastná. Sedím tu v temnotě a víčka mám zavřená. Nechci vidět ani slyšet a cítit už vůbec ne. Bolest neustává. Křivda se prohlubuje. Slova, které nikdy neměla být vyřčena se zabodávají do srdce a do duše jako ty nejostřejší dýky.

Co se to stalo?? Kde je to usměvavá dívka, kde je její smích, kam zmizali dny kdy sedávala a nemohla se nabažit paprsků slunce? Dny kdy sedávala s přáteli. Žádní nejsou. Jsi slepá??? Rozhlídni se kolem sebe. Nic není tak temné jak se zdá. Otevírám víčka a vidím slunce jasně zářit, všude okolo je zpousta zpěvu a barev.

Nic není temné, tak jak se zdálo. Pár zlých slov a co se stalo?? Slunce zhaslo?? Ne jen se víčka zavřela. Nechtěli je vidět. Nechtějí, netouží, nemohou,...??? Kdo zná pravdu??? Nikdo.

Slunce se pomalu sklání za obzor, stíny se probouzejí, ale bolest neutichá. Mysl pokrývá stín, zapomínám na to jaká jsem byla. Hlasy v mé hlavě, našeptávají lži nebo pravdy?? Kdo to ví?? Kdo mi odpoví? Kdo mi pomůže vyjít z propasti. Nikdo!!

Křivda. Přišla a neodešla. Hlasy, zrádci, pomluvy, poničili to málo co se dalo.. Zahnali mě do kouta a já nevidím cesty zpět. Hořké slzy si brázdili cestu po mé tváři a já je polykala, tak jako veškerý žal co přišel. Kousek po kousku umírala moje duše. Kousek po kousku jsem byla vsazována do pout. Dílo bylo dokončeno a v poutech je i mé tělo. Kousek po kousku mě ničili a teď už nic ke zničení nezbylo je konec!

Ne není. Tak jako každé ráno vyjde slunce tak i tenhle stín přejde jednou... Kdy??? Za hodinu, za týden nebo za pár let???? Nemám čas ani sílu čekat. Stíny se pevně uzavírají jako ty nejpevnější dveře, již není cesty zpět, jsem obklíčená, uzamčená ve svém vlastním strachu, své vlastní bolesti...

Rychlost. Vítr svištící kolem uší. Letím... Ne padám. Dolů, do hlubin. Slunce vychází.... Ne zapadá. Co to tu zpívá?? Ne to není zpěv, ale pláč. Pláč??? Ano. Ne. Ale ano. Hledám světlo, ale nacházím jen tmu.

Netoužím, nedoufám, nemiluji,.. Nežiju!!! Nenávidím.. Co???? Sebe, tebe i je. Tmu i světlo, lásku i nenávist, chlad i žár... Nevidím, neslyším, necítím... Co? Pocity, doteky, lži i pravdy. Toužím se vznést, uletět tomuhle tady, chci vidět světlo, chci slyšet zpěv ptáků, toužím jít dál... Nejde to, pouta jsou moc pevná. Chci je sundat, ale nejde to. Jsou moc těsná.

Vzpomínky pálí, bolí. Procitají a pak znovu uvadají, umírají, mění se v prach. Chci, aby odešly a ony neodejdou, neposlechnou. V dále vidím mihotající se světlo, je daleko a svítí slabě. Nepříde, již ho nespatřím, tak jako všechno okolo. To co jsem kdy milovala. Je to pryč, ztaraceno, nebo zatraceno...

Měla jsem pravdu, zmizelo. Tak jako všechno kromě těhle mizerných pout.

Malinká naděje ve mě zůstává neochvějně dál. Zatahám za pouta a vzepřu se. A nic. Žádná bolest ani námaha. Podívám se na ruce jsou pryč. Co?? Jak to??? Rozhlédnu se kolem sebe, světlo ptáci, zpěv....

Kde, co, jak??? Nic nechápu. Procházím se krajinou a nevěřícně se rozhlížím, nic není jako to bývalo. Doma se kouknu do zrcadla a zděsím se to nejsem já, nemůžu být... Náhle prozřu. Ta kobka, ta pouta, vše bylo v mé mysli. Svět šel dál jen já to neviděla, ale teď už to bude jiné. Slíbím si a teď už vím, že to vydržím. To co jsem zažila mi stačilo. A mělo by stačit každému kdo si tím projde.

Každého jednou srazí život na kolena, někdo půjde dál, ale někdo se zastaví na místě tak jako já. Bude padat a trpět, neuvidí to co by jindy viděl. Občas každý z nás trpí, ale ta bolest jednou přejde, tak jako smutek a stín. Nezbývá než vydržet a pak jít dál. Dál za štěstím....