Vlčí pouto 3- Postava ze stínů
Takže lidičky, konečně jsem dokončila kapitolku, mno asi se mi moc nepovedla, ale na to, že z větší části sem jí psala při hodině zeměpisu, docela ujde. Chtěla bych jí věnovat všem co komentovali předchozí jednorázovku.
A taky vás prosím, aby jste všichni napsali komentář a do něho k čemu by jste chtěli další kapču.
Gabriela se ráno probudila a vedle ní ležel malý vlček. Usmála se. Zvedla se, když tu náhle uslyšela kroky. Jeden, dva,.... Ten někdo šel k ní.
Pomalu a nejistě, jeho oči ji propalovali, jako by čekal útok. Odolávala pokušení na něj pohlédnout. Cítila z něj cosi nelidského. Netušila co....
Ale zná jeho oči. Ano, ten co ji sledoval. Vlček se probudil a radostně zavyl. Gabriele se zrychlil dech. Jak vlk reagoval, musí to být lykan! Vlkodlak jako je ona, ale...... Ne to není možné. Včera by ho potkala... Nebo ne??? Ovládla ji nejistota. Chystala se k útoku. Už jen pár kroků, už slyšela i jeho dech.. Musí se rozhodnout. S ohromou rychlostí se otočila a vyskočila do výšky z podřepu ve, kterém seděla. V tu samou chvíli cizinec skočil po ní, ona se mu rychle vyhla a uskočila stranou. On však znova zaútočil a skočil po ní, Gabriela si toho všimla skopla ho, překulila se a nakonec se postavila s zrychlením vedla vlčka a pozorně sledovala cizince. Ten se otočil jejím směrem a ve tváři se mu značil údiv. ,, Tohle bych do vás opravdu neřkl. " pravil a údiv v jeho tváři zesílil ,, taková mladá lykanka a už tak silná a odhodlaná bojovat. Hmmm kam ten svět spěje, když se ve vlkodlaky mění i ženy..." prohlásil zamyšleně. ,, Co tu chcete????" zeptala se Gabriela, snažila se, aby její hlas zněl normálně, ale cizincova slova ji zneklidnila a cosi uvnitř ní z něho necítilo strach,ale podivnou jistotu a naději. Nechápala to, popravdě teď už nechápala nic.
,, Já tu v okolí žiju, je to moje území a tak se mi samozřejmě příchod někoho jiné zdál podezřelí...." pravil klidně a stále si ji důkladně prohlížel. ,, Co kdyby jste vypad a mě nechal na pokoji???" ,, Ne to by nešlo, žiji tu už dlouho a věřte, že mnoho lykanů zemřelo jen proto, že tu chtělo zůstat a sebrat tím to co je moje..." Gabriela sevřela ruce v pěst, bublal v ní vztek, ale vycítila, že by jí v boji porazil, proto se rychle otočila popadla vlka a běžela vstříc lesu. Muž se za ní dlouho díval a pak nechápavě zakroutil hlavou však se vrátí, jednou........
Běžela lesem až dorazila k mýtině. Byla ohraničená mohutnými stromy, rychle ji přeběhla a vydala se dál do hustého lesa. Když tu náhle za sebou postřehla něčí pohyb. Než stihla zareagovat zaryla se jí nějaká zbraň do stehna, vykřikla a spadla ne zem. V momentě upadla do bezvědomí. Když se po chvilce probrala, zjistila, že z rány jí vytéká krev. Zaškrtila jí a ohlédla se, vlček smutně kňučel a nejistě se díval na les za ní a na blížící se postavu, která šla směrem k němu. Gabriela vyskočila a křikla ,, Nechte ho být !" A vlčka zastínila vlastním tělem, chytajíc se ho bránit. ,, Neboj se, neublížím mu, ani tobě. " řekl klidným hlasem, Gabriele se znovu zavřeli oči únavou a ztrátou krve. Podlomila se jí kolena a skoro spadla na zem, jenže ten muž k ní přiskočil a chytil ji do náruče. Jeho hnědé vlasy po ramena se skoro dotkly její křídově bíle tváře. Gabriela se pokusila otevřít oči, ale víčka jí ztěžkla a znovu se pevně zavřela. ,, A o tebe se taky postarám." Řekl směrem k vlku a usmál se ,, Pojď." a vyšli. Zastavil se u vodopádu a stezkou pod ním vešel do jeskyně. Položil Gabrielu na lůžko a ošetřil jí ránu. Vlček si znaveně lehl vedle ní a zakňučel. Mezi ním a Gabrielou vzniklo velké přátelství. ,, Neboj, uzdraví se. Je to lykanka a lykani mají hodně sil. Uvidíš, zítra bude fit. " řekl a znovu se usmál. Otočil se a odešel z jeskyně.
Běžel lesem a sledoval muže co zranil Gabrielu. Jakej parchant, jak jen mohl???? Něčemu tak krásnýmu ublížit? Hlavou se mu honily tyto myšlenky a stále vzpomínal jak vypadala. Ty hnědé upřímné oči, ty dlouhé jakoby melírované hnědé vlasy, nenápadné lehce narůžovělé rty. A tak došel k místu, kdy ji našel a se skrytu stromů se krčil nějaký stín. ,, Vítám tě Danieli. " Promluvil ledovým hlasem muž ,který se skrýval ve stínu, a vyšel z něho. Daniel ho okamžitě poznal. ,, Co tu chceš Orsku??? A proč si jí to udělal?" zeptal se Daniel. ,, Proč? Ptáš se proč?? Copak to nechápeš??!!" křikl Orsk ,, Přežila útok upírů v té vesnici, přežila úplněk na Khorovo území. Ten vlk se jí drží jako klíště. To pouto co mezi nimi vzniklo je něco co nikdy nemělo vzjít. Je to něco co nemá patřit vlkodlakům. Může to ohrozit náš řád a naše pravidla" Orsk domluvil a udýchaně chodil sem a tam, v obličeji stále rudý vzteky. ,,Tak za prvé je to jenom holka nic víc. A s vlky se přátelíme odjakživa . to, že přežila ten útok nic neříká a Rotaan obdivuje lykanky, za jejich sílu a vytrvalost a ten tvůj útok na ni nebyl nic jiného než zbabělost, to si říkáš chlap???" vykřikl Daniel rozhořčeně. ,, Ty máš co říkat vlku" posměšně se usmál Orsk. ,, Ty, ty hajzle jeden!" křikl Daniel a skočil po Orskovi. Ten nestihl uhnout a tak se po jeho nárazu skácel na zem. Orsk se však rychle vzpamatovala a tasil dýku, Daniel se také přichystal k boji. První zaútočil Orsk, Daniel se jeho ráně vyhnul a sám mu jednu zasadil. Orskovi začala téct krev proudem. Po chvilce boje se Orsk octl na zemi s mnoha tržnými ranami. ,,Právě sis vykopal vlastní hrob" zasípěl Orsk a v následující chvíli zemřel. Daniel se zvedl a vydal se směrem k domovu. V srdci měl podivný klid. To ještě netušil co ho čeká
Komentáře
Okomentovat