Vlčí pouto 2
Zdrarec, tak vám sem dávám po strašně dlouhé době pokračování vlčího pouta. Snad se bude líbit.
Vše začalo pře pár lety. Tehdy se svět změnil. Byl krásný letní den a nikdo netušil co se stalo. Svět se pomalu začal měnit. Vesnice ve které jsme žili byla blízko hlubokých lesů a noc se blížila. Všichni byli venku když se to stalo. Přišli muži v černých pláštích s kápěmi na hlavách.
Slunce zapadalo a svými posledními paprsky ozářilo jejich zbraně. Krveprolití mohlo začít!
Pomalu šli k prvním domům, otevřeli dveře a vešli. Po chvíli byl slyšet křik při kterém tuhla krev v žilách. Ozýval se v lesích ještě nějakou chvilku. Potom vyšlehly plameny. Nikdo už nebyl klidný. Muži vyšli a z jejich úst kapala krev. Upíři. Na nic nečekali a rozběhli se k dalším domům, kde se lidé pokoušeli zabarykádovat. Marně. Všude byl slyšet křik a cítit pach spáleného masa. Taky do našeho domu vtrhli. Já si sbalila to nejnutnější a rychle prchla. Les mě skryl a noc tišila mou bolest. Jsem sobec!!!! Ano jsem. Zachránila sem si svou mizernou kůži a je tam nechala. Sem hrozná. Horké slzy brázdili mé tváře a lesní ticho přerušoval vzlykot.
Musím jít. Pryč od nich. Pryč od vzpomínek. Rozběhla sem se pryč. Do nekončících lesů....
Došli mi síly a sesula sem se k zemi. Smrt. Jediné slovo v mé mysli. Smrt. To jediné po čem jsem toužila. Srdce se uklidnilo a já upadla do bezesného spánku. Probudila sem se a slunce již stálo na obloze. Musím jít dál!! Jediné co jsem si dokázala vybavit. Snažila sem si vzpomenout, ale nešlo to, ani den se mi nevybavil. Jediné čím sem si byla jistá, že se blíží úplněk. Blížilo se mé prokletí.
Pokračovala sem dál, nic jiného nezbývalo. Musela sem. Šla jsme mnoho dní, ale pocit, že mě někdo sleduje sílíl. Ostažitost byla na maximu.
A pak se objevila noc a měsíc došel svou svou pouť. Luna byla celá a jasně zařila na bezmračné obloze. Gabriela se pomalu svlékla a vstoupila do vody. Zahleděla se na měsíc. Přivřelal víčka a pevně semkla rty.
První vlčí zavytí.
Svaly sílí.
Druhé vytí.
Končetiny se prodlužují.
Třetí......
Obličej mění tvar.
Čtrvté....
Objevuje se srst.
Páté.....
Šedě modré oči tmavnou a uprostřed se objevuje jiskra.
Šesté....
Mysl ustupuje, vládne jiná!
Sedmé vlčí zavytí.
Ticho. Když tu náhle....
Táhlé zavytí tvora jež dokončil svou cestu.
Lykanka.
Dívka a vlčice.
Oči jí zazářili. Les patří jen jí.
Zatím...............
Ráno přišlo a uvítalo jí v dobré náladě. Poprvé se usmála, ale jen na krátko. Musí zjistit kdo ji sleduje. Zavytí. Teď zase. Gabriela se zaposlouchala. Volá o pomoc. Ale kdo?? Rychle se rozběhla k místu odkud se ozývalo volání. A co nevidí??? Vlčátko. Rychle se k ní rozběhlo a otřelo se o její nohy. Nemá matku..... Al emá ji. Objelaho. V tu chvíli mezi nimi vzniklo pouto. Pouto velkého přátelství, jenž vydrží všechno.
Vlčí pouto.
Komentáře
Okomentovat