Hon

Ahojky, takže se vám chci omluvit u vlčího pouta sem se zasekla, takže nevím kdy bude. Jinak sem dneska byla na trhání zubů a pak mi nalepí rovnátka. Mno a tak sem nebyla ve škole a měla čas něco sepsat.

---

Pevnost, strážní věž, hrad či chrám. To ji čekalo. Obrovská kamenná stavba stojící uprostřed lesa. Běžela. Stále rovně. Neohlížela se. Nekřičela, neproklínala ani se nemodlila. Jen běžela dál. Nevšímala si trní a klidně jím proběhla. Na jejích rukách se pomalu objevovala krev. Brečela. Slzy putovali po její bledé tváři a její dlouhé hnědé vlasy se lehce zachytávali o větve stromů. Tu a tam se jich pár vyškublo, ale nevšímala si toho. Běžela stále dál. Slyšela kroky, slyšela dech. Ale nikde nikdo, jen vítr cestující mezi stromy. Byla už velice blízko, už viděla stavbu ke které běžela. Když tu náhle se po lese začal rozléhat křik. Jsou blízko.

Jen pár metrů za ní, v tom okamžiku se objevili její pronásledovatelé. Stále běžela. Neohlížela se. Zbývalo jen pár metrů a bude v bezpečí. Zakopla o kořen. Spadla a roztrhla si své černé šaty. Z úst jí vyšel vzlyk. Rychle se rozběhla dál. Muži ji již skoro měli. Běžela, když tu náhle vykřikla, muži zmizeli. Rozhlédla se a nikde nikdo. Celá se třásla a zděšeně se rozhlížela kolem sebe. Zhluboka se nadechla a pomalu se vydala k budově. Šedé zdi byly porostlé rostlinami a dřevěné dveře byly rozbité. Váhavě vešla, za ní se v tu chvíli znova ozval křik.Rychle se rozběhla do středu budovy a sebrala ze země pár kamenů. I s nimi se vrátila ke dveřím, za než se schovala. Dala je okolo sebe a tiše poslouchala. Z venku se ozval hrubý hlas: ,, Kdepak je naše holubička " dívka nadskočila. Muž vešel dovnitř, ohlédl se a jakmile ji spatřil v očích mu zablýsklo jasné světlo. Šel k ní, když tu náhle se z lesa ozvalo zavytí. ,, máš štěstí, dneska si vyhrála, ale zítra pokračujeme " jen co to dořekl odešel. Dívka se schoulila do klubka a brečela. Nechápala to . Jen věděla, že se tím baví. Vzpomínala si na to jak ji chytili a unesli. Jak ji vysadili na nějaké mýtině a řekli ať běží. A ona běžela, už druhý den. Nevydrží to, brzy padne.

Ráno, jen co vyšlo slunce se vydala dál. Les byl čím dál tím hustší a tím i neprůchodnější. Neměla ponětí kam má jít, ani za čím. Jen se modlila ať tam dojde včas. Šla celé ráno až slunce došlo do půli své cesty, bylo poledne. Les už nebyl tak temný ani chladní, bohužel věděla, že se to brzy změní. Něco uvnitř její mysli jí varovala, nechápala to,ale poslechla a dala se do běhu, prodírala se porostem, hledajíc jakoukoliv stopu. U malá říčky se napila a chvilku si odpočinula,ale věděla, že nemůže odpočívat dlouho, sluneční kotouč se zase posunul a začal jí nemilosrdně měřit čas. Věděla, že jakmile zapadne slunce začne hon znova a tentokrát lovcům neuteče. Byla příliš slabá.

Slunce pomalu zapadalo a do lesa se vplížil chlad a stín. Stála běžela a nevěděla kam. Pomalu, ale jistě jí docházeli síly. Z lesa se začal ozývat křik a houkání rohů a trubek. Hon začal! Dívka zděšeně vykřikla a rozběhla se ze všech sil. Křik se pomalu blížil a jakmile se ohlédla zjistila, že ji sleduje skupinka lovců. Náhle jí kolem hlavy proletěl šíp a zabodl se do stromu. Zděšeně zahnula běžela dál. Další šíp ji škrábnul do ruky bolestivě vykřikla a skoro se skácela na zem. Chytla si ruku a běžela dál. Horká krev jí stékala po ruce a poté dopadala ostružiny plazící se na zemi. Ohlédla se a vtom spatřila šíp, který vyletěl z luku, než stihla zareagovat zabodl se jí do břicha do míst kde se nacházela břišní tepna, jen se na šíp zděšeně podívala a padla k zemi. Z rány jí začala vytékat horká krev a špinit jí šaty. Mezitím muži doběhli k ní a vesele se bavili, bavilo je pozorovat její utrpení. V očích se jí stéle zrcadlil ten zděšený pohled, neměla sílu se zvednout, cítila jak jí začínají chladnout prsty a každý dech jí stojí více a více sil. Hlasy mužů se vzdalovali a zmizeli docela, znaveně zavřela oči a padla na záda. Byl konec.

Lovci se sklonili k jejímu tělo, jeden z nich přiložil prst ke krční tepně a nic. ,, Je mrtvá "zvolal

,, Nevadí najdeme si jinou kořist" zahulákal další a se smíchem odešli pryč. Zanechali tam dívčino tělo s prázdnýma očima vykulenýma strachem. Ona došla pokoji, má to za sebou, ale další dívky to mají před sebou. Tenhle krutý osud jenž vede jen k jednomu cíli. A to smrti.