zrazená

Ahojky, tak tady je další jednorázovka, to jméno se sice k ní moc nehodí, ale nic jiného mě nenapadlo. Báseň je zase od Hany Gerzanicové.

Slunečné ráno.

Lehce se dotýkající paprsky, které pomalu budí vše co ještě spí.

Zvířata.

Krajinu.

I ji.

---

Leží schoulená v kusech šatů. Sluneční paprsky se lehce dotýkají jejího těla, tak moc připomínají včerejší noc. Teď se lehce dotklo jejích rtů, na kterých stále cítí jeho polibky.

Pomalu otevře oči.

Nikde nic.

Znovu je s velkým zklamáním zavře a ještě víc se zachumlá do šatů.

Nechce nic slyšet, ani vidět. Necítí nic jiného než tichou nolest uvnítř ní.

Trpí.

Čím?

Svými city. Tím, že se jim nedokáže postavit, nedokáže mu odolat....

To se,ale musí změnit.

Musí!

Už se jím nenechá zradit. Už se jím nenechá obalamutit.

Ne to vše zmizí. Pomalu vstává a obléká se.

S novou odvahou a předsevzetím v mysli de dál.

Musí se změnit.

Musí.........

O pár let později

Znovu jde lesem a znovu jí po tváři kanou slzy.

Jako by se nic nezměnilo, jako by zase podlehla, ale ne tím to není.

Pláče nad tím v co se proměnila. Stala se z ní ledová královna, neschopna jakéhokoliv citu. Jde dál a stírá slzy. Jde dál a znovu si nasazuje masku.

Jde dál a potkává bojovníka který ji zlomil srdce.

To kvůli němu vyplakala potoky slz a změnila se.

Musí odolat.

A tentokrát to dokáže.

Úsměv mu zmrzl na rtech hned jak ji uviděl.

Pochopil.

Tázal se a tys svým chladným hlasem odpovídala. Po chvíli se v jeho očích objevil smutek a možná i lítost. Jeho utrápený výraz mluvil za vše. Tvou mysl protínali blesky plné lítosti a bolesti.

Trpělas.

Snad víc než on.

Tvá ochrana pomalu povolovala. Ale on trpěl také.

Ne.

Nesnesitelný pohled do jeho tváře.

On tvou bolet neviděl. Otočila ses a rychle odešla pryč.

Kamkoli.

Hlavně od něj.

..................................................

Les.

Ztichlí.

Je noc a vše spí.

Ticho protínají jen vzlyky.

Měsíc kráčí po obloze a brzy osvítí toho kdo trpí.

Ledová královna se zde rozpouští jako sníh na jaře, bolest ji zničila.

Slzy pomalu kapají na vyprahlou zem.

Do vzlyků se přidává i tichý krok.

Kap, kap.

Slzy padají na zem.

Kap. Kap.

Krev dopadá ne zem.

Větev křupla a dívka sebou trhla a otočila se tím směrem.

Ten pohled ji vyděsil.

Najednou ji pohltil strach, zděšení, lítost a vina.

Dívala se na muže, kterého jako jediné ho milovala.

Na toho kdo jí zničil. V jejím nitru převládl cit, který nenáviděla. Rychle se k němu rozběhla.

Byl smrtelně raněn. Naposledy k ní vztáhl ruku a naposledy jí políbil. Pak odešel na věčnost.

Její srdce krvácelo a život ztrácel smysl, skončil pro ni.

Co teď???

Kvůli němu se změnila, kvůli němu trpěla, ale citům se nedá poručit.

Lehce uchopila zbraň a ukončila svůj život.

Sny mojí lásky, květy jarní něhy

vás urval severák a přikryly vás sněhy.

Štěstí a úsměvů, radostí více není-

snad příliš silné byly k unesení

Prameny lásky mé, jenž vytryskl jsi směle

hluboký beze dna, chtěl's nebe pojmout celé,

poměnek modř v tvých slunných březích snila

i tichá laňka jemný chlad tvůj pila.

Vyšleh jsi ze země a zazářil v jasu světla,

přišla však bouře - rázem všechno smetla.

I modrá poměnay ji v oběť zrána padla.

Sklonila halvu, zlomena - a umírala, vadla.

Sny mojí lásky, proč jste umíraly,

a nutno-li to, proč jste se mi zdáli?

proč slunce čekajíc před ránem v svojí cele

jsem místo lásky, štěstí zřela nepřítele?

Sny mojí lásky, proč jste pouhý stín,

jenž zvečera se sklání v země klín,

jenž mizí, prchá - který v mžiku není? -

Je osud života tak těžký k unesení.