Vlčí pouto - úvod

Tak a je tu první kapča pouta. Je docela krátká,ale měla by vás trochu dostat do děje. A tim konečně plním další slib, jinak věnovat bych jí chtěla kiqi, mys, alexeje za komentíky k nečekanému odhalení.

Je rok dvatisíce a už ani nevim kolik.

Svět by měl být plný vymožeností, ale není.

Čarodějové a démoni si hráli s příliš velkou silou a svět poslali zpět.

Ne ročně, ale vědou.

Zase všichni věří v boha a bojí se tmy......

---

Je noc.

Všichni spí.

Jen já ne.

Stojím u spáleniště několika domů.

Zde začal i skončil můj příběh.

Zde začalo i skončilo mé štěstí.

Vše co sem milovala sem ztratila. Vše se proměnilo v popel, který mi nyní leží u nohou.....

Náhle uslyším zavrčení.

Ohlédnu se a na tváři se mi po dlouhé době zrodí úsměv.

Ne.

Všichni ne.

On mi zůstal.

Příde ke mě a já ho pohladím a znovu se obracím ke spáleništi.

Pomalu kráčím mezi žhavými uhlíky a má mysl trpí.

Jsem najednou tak prázdná.

Plná jen bolesti, lítosti a beznaděje.

Po tvářích mi kanou slzy.

Nevím co, ale něco mi dává sílu.

Možná jejich duch, možná něco jiného.

Znovu se rozhlížím.

Nic nezbylo.

Odcházím kousek stranou, ale stále mám dobrý výhled.

Vzpomínky mě naplní.

Chci zapomenout.

Jak po tom nyní toužím!

Ne!!!

Tento příběh by neměl být zapomenut, ani zůstat v tajnosti.

Někdo by se měl dozvědět co se v letech temnoty stalo, že i tehdy byla láska.......

Měl by tu zůsta jako důkaz toho, že i prokletí mohou milovat....

Jsem Gabriela de Sante a toto je můj příběh.....