Tajemství vlkodlaků - Prolog
Ahojky, zase vás zdravím. Dávám sem prolog k Tajemství, doufám, že se bude líbit a chci ho věnovat Monískovi, Alexeje, Mys, blond-angel a denásekovi za okomentování nečekaného odhalení. Doufám, že vám aspoň trochu zpříjemí zbytek neděle a začátek nového školního týdne.
Chladné zimní ráno, podzim uš odešel a nenechal tu mnoho ze své zářivé krásy. Kdysi barevné listí teď ošuntěle leží na zemi a to, které je na stromech ztratilo veškeré kouzlo. Jen sem a tam závanem závanem chladného větru zašustí a tam můžeme slyšet dávno zapomenuté příběhy.
A tak je tomu i dnes. Listí vzpomíná na dávné časy a v jeho sténání je slyšet i tento příběh. Stal se kdysi v dávných časech, kdy vše bylo možné a magie byly v rozkvětu, v době kdy jsem byla dítě....
Když slyším šustění listí, musím se usmát. Proč?? Já ten příběh znám. Znám?? Ano, já ho vlastně zažila, byla jsem jeho součástí i když jen nepatrnou, která nic nerozhodla. Už jsou to desítky ba stovky let a já tu stale sem. Jako poslední ze všech. Jako poslední stín dávné minulosti, svědek dávných událostí, její poslední dítě............
Vítr znovu zaskučí a já mu naslouchám. Ano. Vypráví můj příběh, opřu se o strom a v zimním chladu se zachvěju. Přesně jako tehdy. Musím se usmát, zavírám oči a ponořuji se do vzpomínek. S šuměním ve větvích stromů a hlasem v srdci začínám vyprávět tento příběh.........
Bylo chladné zimní ráno a na trávě se blištila jinovatka. Na stromech se smutně chvělo pár posledních listů. Tehdy mi říkali Liso, protože mé pravé jméno bylo vždy zahaleno v tmu. Nikdo jej nikdy neřekl a já ho neznám. Bylo mi asi 5 let, když sem ji potkala. Do té doby sem byla sirotek, který se snaží přežít a dařilo se mi. Vesnice nikdy nenabízela moc šancí pro nás sirotky a tak jsem přespávala na seně ve stodolách u statků, nebo pod mostem s ostatními, nikdy nebylo dost místa a já se mnohdy v zimně musela odvážit jít spát do lesa plného vlků, ale kdyby jenom vlků...
Tu noc mě ze stodoly vyhnali a pod mostem nebylo místo, šla sem tedy do lesa k mé smůle byl úplněk. Zalezla sem do spleti kořenů a modlila se ať se dočkám rána, mé modlidby nebyli vyslyšeny....
Mohla být tak půnoc a z temného porostu se ozýval strašlivý řev, který se po chvíli změnil ve vytí a pak nebylo nic, ticho všude okolo. Měla sem pocit, že mě něco sleduje ohlédla sem se a viděla dvě bledě zářící oči. Pokusila jsem se utéct, ale bylo to marné, poté jsem cítila jen bolest. Ráno jsem se probudila a bolelo mne celé tělo, rozhlédla jsem se kolem sebe. Ležela jsem v lese a vedle mě seděla mladá žena. Měla dlouhé hnědé vlasy a oblečena byla do černého pláště, seděla ke mne zády a proto sem jí do obličeje neviděla.
Otočila se a já spatřila modrozelené oči, kterýma mě propalovala, byla v nich lítost. Měla bledou tvář a v ní vepsanou mnohou bolest a trápení.
A pak na mě promluvila medovým hlasem ,, Zdravím tě Liso, já sem Isell a pokud ti to nebude vadit vzala bych si tě....." a tím to začalo, ještě téhož dne mi vše řekla, jak mě zachránila před vlkodlakem. Byla sem jí vděčná. Jakmile sem mohla chodit vydali jsme se na cestu do lesů. Od toho okmažiku se stala mojí matkou a vychovatelkou. Díky ní žiju...
Komentáře
Okomentovat