Sen 2/2
Ahojky, přeji vám příjemné prožití posledních chvil v tomto roce a v tom příštím všechno nej...
Omlouvám se, ale nestihla sem dopsat tu kapitolku tak se tu objeví až v roce 2009, jako omluvu sem házím pokračování jednorázovky sen. Doufám že se bude líbit a chci ji věnovat všem co okomentovali tu první část. Díky!
Slyším kroky, něčí ruce mne popadnou a nesou pryč, kmitající se světla svíček jen lehce osvětlují sál do kterého mne dovlekli. Mnoho upírů je zde přítomno. Co po mě chtějí??? Začnou mluvit, ale já jejich slova nevnímám, ztratila sem se. ,, Chceme znát pravdu! Nic jiného. Mluv! A možná budeš žít."
Zaslechla sem hlas jednoho z upírů. Pohlédla sem na něj, zamžourala a náhle upadla do temnoty.
Pomalu otírám oči a zjišťuji, že jsem ve své cele. Zvedám se z postele, kam mne museli položit a s novou energií se pouštím do psaní.
Až bitva skončí,
do jiných nechci se dát-
Pušku chci položit s perem,
pod strom si lehnout
stinný .....
Jak asi voní?
Pevně držím své zbraně -
a přece pod vojenským šatem
měkká jak sníh
spí žena.
Po míru a jaru
touží,
aby byla proměněna
v tisíce květin
na louce
nového času ...
.............................................................
Položím pero a jdu k oknu. Slunce právě zapadá a krajina má odstín červené a růžová. Jak se tak dívám hlavou mi běhají slova upíra: Chceme znát pravdu! Nic jiného. Mluv! A možná budeš žít. Jakou pravdu?? To kdybych věděla.
Dívám se z okna a vidím jak přichází noc. Lekám se každého zvuku. Ať to nejsou oni. Zhluboka se nadechnu a sednu si.
Noc -
ticho mluví
řečí nezodpovězených otázek.
Nad zákopem dní
službu stojím.
Kdo mne vystřídá?
.............................................................
Slyším kroky, vyděšeně sebou trhnu. Na papíře se objeví čára, slyším hlasy. Hádka, nic jiného. Mám čas! Bleskne mi hlavou a znovu se skloním nad papírem.
Až jiné ženy budou
pod stínem mužů
v jejich objetí
bezpečně spát,
krášlit jejich dům
bílými pažemi rozkoší,
které neznají
mozolů zbraní,
já na okamžik
vystoupím z vojenských šatů -
.............................................................
Do zámku se vsune klíč, zrychluji své psaní. Ani nevím proč, ale musím to dopsat, musím dokončit své dílo.
Pak ve vodách hlubokých
uvidím svoji tvář -
- jako bludička
v paprscích měsíce,
průsvitná,
lehká jako touha
vznesu se na reality,
únavu, zklamání,
nad smutky
i souboje lidských úsilí ...
.............................................................
Klika cvakla a dveře se otevírají. Už jen pár řádků ........
Stanu se
milenkou svých snů
v mystických komnatách
nesmrtelné lásky ...
.............................................................
Hotovo, dopsáno. Pero mi vypadne z ruky, neslyším kroky ani hlasy, necítím ruce, které mne zvedají. Oči se mi sami zavřeli a já upadám do temnoty.
Po chvilce se znovu probudím v sále plném upírů, nestačím se ani rozkoukat, když tu náhle ucítím ostrou bolest ve své ruce. Zděšeně se na ni podívám a vidím a jak z ní vykukuje kousek dýky, na které je krev. Moje krev. Pevně sevřu rty a znovu a znovu je k sobě pevně tisknu když ji do mě zabodávají. Už to nevydržím a s touto myšlenkou vykřiknu, po tváři mi tečou slzy. Cítím jak mne něčí ruce chytili a postavili. Donutili mě se dívat do upírových očí.
Začíná mluvit, ale jeho slova nevnímám. Slyším jak kapky krve dopadají na zem.
Každý můj nádech je těžší. Pomalu zavírám oči a chci spadnout. Pevné ruce upíru mi to však nedovolí.
,, Zabijte ji!" slyším ledoví hlas a ten mne trochu probere, zmateně se rozhlížím. Nemůžu prchnout. Znovu mne chytnou a vedou ke špalku. Jeden upír s maskou na tváři zvedá meč do výšky, aby ukončil můj život.
Meč pomalu putuje k mému krku, zdá se to chvilkou, ale mě to připadá jako celé věky.
Teď. Teď to přijde, zemřu. Zavřu oči a čekám bolest. Nic.
Prudce se zvednu a rozhlídnu se kolem sebe. Sem ve známé místnosti. Náhle pochopím.
Sen. Byl to jen sen.
Pomalu se zvednu a jdu ke stolku, kde najdu popsaný papír.
Rychle si ho přečtu, ale to je ta báseň.....
Zmateně si sednu. Teď už nic nechápu.
Byl to jenom sen, nebo ne??
Komentáře
Okomentovat