sen 1/2

Tak a je tu další jednorázovka, je trochu delší tak je na dva díly.

To co je kurzívou je báseň Exil od Hany Gerzanicové z knihy Otisky v mlze, povídka jí byla inspirována.

Věnovat bych jí chtěla eichenwald, monískovi, alexeje, marille, Antionettě a všem co to čtou.

Prastarý hrad. Kdo by řekl, že zde budou mít upíři své sídlo?? Já tedy ne, ale teď už to vím. Jdu temnou chodbou, na zdích jsou prastaré obrazy znázorňující majitele hradu. Jdeme okolo mnoha dveří, jedny jsou otevřené, zvědavě do nich nakouknu a co nevidím?? Upíři si potrpí na přepych, nemám čas dál se tím zaobírat, jdeme dál.

---

Pomalu vyšlapujeme točité schodiště. Krok za krokem jdeme výš a výš. Znenadání odbočíme do práva a já jsem v hozena do malé místnosti. Než se stihnu rozkoukat těžké dřevěné dveře se zavřou a já slyším jak zaklapne zámek. Jsem ve vězení, to se mi zase jednou něco povedlo! Smutně se usměju a rozhlížím se kolem sebe. Vidím postel, stůl a stoličku. Sednu si a přemýšlím, co dál. V šuplíku najdu pero a nějaké čisté papíry. Vyndám je a koukám se z okna. Je noc, hvězdy jasně září a tu trčím, toto jsou možná moje poslední hodiny. Z očí mi začnou téct slzy, setřu je a uchopím pero. Bezmyšlenkovitě začnu psát.

Noc-

Nepíši

jen myšlenky

se zachycují na papír.

Není to báseň

jen podivný refrén

měnící se

prázdnotou prostoru

ve slova.

Labutí píseň?

Únava, smutek,

zklamání, samota.

Kvartet životní symfonie.

.....................................................................

Pomalu si přečtu co jsem napsala a nevím jak dál. Zarachotí dveře a jeden upír vejde a na zem dá podnos s jídlem. Podívá se na mne svýma ledovýma očima, zajímalo by mne co tím chce dokázat, a já udělám to samé. Po chvilce se odvrátí a rychle odchází-prohrál. Usměju se a trochu se najím, je to dobré. Z nedalekých lesů slyším vlky výt. Jejich zpěvy mě uchvátí, zase si sednu a začnu psát...

Psát? Závodit?

Dohazovat? Soutěžit?

Nejkrásnější báseň

chtěla sem napsat

úsměvem

v knihách dvou, v utěšených hodinách,

když věším záclonky

v malém pokojíčku

kam dva se jenom vejdou.....

Svět by se proměnil

ve dva šálky kávy...

Dvě ruce stačí

za tisíc gratulací a potlesků..

Jak chutná doušek míru??

.....................................................................

Měsíční svit se konečně dostal do mého okna a podráždil mé ospalé oči. Začínám cítit únavu a bolest z ran. Těžce se nadechuji a s přemáháním pokračuji dál.

Únava pálí tělo

i prsty dotek pera.

Pouze povinnost jako

vykřičník

vyžaduje dokončit dílo.

Pak bych chtěla vejít

do zahrad

daleko od hluku lidí....

.....................................................................

Všude okolo je tíživé ticho a já pomalu vytahuji vzpomínky na minulost. Přišel den a poté noc. Nikde nikdo. Chtějí ze mne něco dostat ale co?? Nebo se jen tak baví, mou bolestí a strachem?

Mám chuť se rozbrečet, ale to nesmím. Zamyslím se a pak s velkou námahou zvedám pero a znovu začnu psát.

Krvavě svítí vrásky

od vteřin dní.

Do fronty mne život

poslal,

s puškou stráž stojím

nad zákopem,

kde duše mně svěřené

chráním.

Není čas úsměvů,

nepřátel jsou řady,

bojovat musím

jen s těmi

kdo jsou mi nejblíže.

Nač tvořit nové fronty?