Odpusť

Tak a je tu další jednorázovka, chci ji věnovat svému bratrovi ondrovi, tagentovi a všem lidičkám z Asgardu, dále všem co chodí na tento blog. Děkuji vám.

Cesta vesnicí po šedé asfaltové silnici.

Jdeme jako už kolikrát. Nic není neobvyklé. Má to být den jako každý jiný.

To byl, ale omyl.....

---

Rozhlížíme se.

Nikde nic.

Přecházíme.

Najednou uslyšíme auto.

Jede strašně rychle.

Jeho rudá barva zasvítí a mi musíme přivřít oči.

Žlutá světla.

Je strašně blízko a nebrzdí.

Obrovský náraz.

Já letím.

Padám. Bolest se rychle rozléhá po mém těle.

Cítím jak ze mne vytéká krev.

Slyším tvůj vzlyk.

Ležíš vedle mě a okolo tebe se tvoří kaluž rudé krve. Jako u mne. S námahou šoupnu svou ruku blíže k tobě.

Reaguješ.

Sevřeme své zakrvácené dlaně.

Nevím jak ty, ale já cítím chlad. Všude okolo mne. Pomalu ze mne odchází život.

Uslyším vrznutí dveří.

S námahou ze svého vyprahlého hrdla vydám výkřik.

Pomoc je na cestě.

Tvůj stisk se uvolnil. Po mé tváři stéká slza. Vidím jak oddechuješ. Jsi na pokraji sil, tak jako já. Houkání sirén se pomalu blíží.

Bolest.

Otupuje mé smysly.

Zavírám oči.

Odcházím.

Nevidím už sanitku a muže v ní ,jak nás nakládají do vozu. Nevidím nic z toho chaosu.

Slyším ustarané hlasy. Pomalu otevírám oči. Vše okolo je bílé. Lidé v pláštích stejné barvy kolem chodí. Nic nechápu.

Všude okolo mne sou přístroje a cosi tu pípá. Nic nechápu.

Mám být mrtvá!

Až pohled do tváře mé matky mě vše prozradí. Její tvář je pokryta slzami, její úsměv zmizel do neznáma.

Žiju.

Kde je Sára?? proletne mi hlavou.

,, Kde je Sára??" zeptám se s námahou.

Nikdo neopoví, ale jejich výrazy za ně promlouvají dost jasně.

Je mrtvá.

Měsíce na lůžku, zdálo se, že jsou to roky. Zprávy ke mě doléhali jen špatné.

Pustili ho. Toho hajzla co mi zničil život a Sáru zabil.

Má tvář se zaplní slzami. Poprvé od nehody. Nevím co bolí víc smrt Sáry nebo bolest způsobená rodičům??

Nikdy nebudu stejná. Všechny od sebe odstrkuju, bojím se svých citů.

Nechci, aby kvůli mě někdo trpěl. Jednou mi to stačilo.

Roky plynou a má bolest neutichá. Stojím před hrobem na kterém hoří svíce. Jedna ode mne. Dnes jsou to na den čtyři roky.

A já stále trpím. Sedám si na okraj a oddávám se myšlenkám.

Jak to, že jsi odešla ty???

Proč né já???

Stejná zranění, stejný věk, stejná pomoc, ale ty jsi odešla a já tu zůstala.

Byla jsi silnější.

Tys měla žít.

Ne já!!!

Proč si mě opustila?

Proč jsi mě tu nechala svému zármutku?

Dávám si hlavu do dlaní.

Jsem ztracená.

Proklínám ten den.

Bylo nám třináct let. A byl to můj nápad tam jít. Ty jsi váhala. Měla jsem tě poslechnout!!!!

Žila bys....

Jak se mám smířit s tím, že žiji a ty ne????

Na mých rukou ulpěla tvoje krev.

Jak s tím mám žít???

Možná, že jsi odešla, ale tvá památka bude žít se mnou.

Pomalu se postavím a obličej mám plný slz.

Setřu je.

Zatím nedokážu jít dál.

A bůh ví jestli někdy dokážu.

Čas se pro mě zastavil.

Poslední pohled.

PROSÍM ODPUSŤ MI!!!!!!