Pravda je hořká-12/2

Tak a tady je ta druhá část. Mam pro vás něco jako překvápko, ale to až v pátek.

---

Noc.
Přišla tiše a neklidně.
Je čas.
Čas odejít.
Amanda se rozběhla, šťastna je volná svobodná.
Jeden stín ji následoval.
Tiše, nenápadně, doufajíc , že ho nespatří.
Doufal marně.
Ví o něm.

Amanda se chvíli zastavila. Ví že jde Toby sní tak proč na něj nepočkat.

,, Sakra a mam po tajné misi, jak mě sakra vyčmuchala. Je lepší než sem si myslel" povzdychl si Toby a vydal se k Amandě.

,, Ahoj"

,, Nazdar, co pak tu děláš"

,, Chci jít s tebou, musim"

,, A proč???"

,, Pro tvoji ochranu"

,, Seš dneska nějakej vtipnej, ale dobrá tak pojď musíme jít"

,, Dík už sem se bál že tě budu muset přeprat"

,, To bys nesved věř mi"

,, No právě o tom mluvim v tom by byl ten problém"

Amanda se dnes poprvé naplno zasmála

,, Ach jo Toby, co bych si bez tebe počala???"

,, No to fakt nevim, sem nepostradatelnej"

A tak se bok po boku vydali na cestu. Cestu plnou překážek a bolesti na jejímž konci čeká pravda................

Ježtě než slunce vyšlo se utábořili v jeskyni schované pod převislími větvemi listů. Dokonalá skrýš. Již delší dobu je vedl Toby. Vyznal se tu. Nekráčel tudy poprvé...........

Jasné slunečné letní ráno. paprsky lehce lechtají květy rostlin, které se snaží co nejvíce narovnat a užívat si svitu. Vše se budí, vše se raduje. Je den temná, noc skončila. Vše se usmívá až na muže. Mladíka sedícího na kameni a zírajícího do vody. Neusmíval se. Z očí mu kapali slzy. Jedna po druhé dopadali na vodní hladinu kde se smíchali s vodou. S každou slzou rostlo zoufalství jeho mysli. Trpěl jako zvíře. Co by teď dal za mučení těle. Ale ono nepřícházelo nic jen ticho, sem tam narušené zpěvem ptáků. Jak jen sou šťastní, já taky byl...........

Před pár týdny sem mladík dorazil s dívkou, měla dlouhé blond vlasy a jasně modré oči. Z jeho očí bylo poznat, že ji miluje celým svým srdcem a ona jeho taky......

Utábořili se v lese, spali pod stanem nebo pod širákem. Užívali si léta a jeho krásného počasí. Samí smích a samé veselé hlasy. Jak jen se ten kraj rozsvítil. Bylo to nádherné, ale nic netrvá věčně a oni přišli. Upíří. Krvelační, bez špetky slitování a citu. Plni nenávisti a zášti, ale také touhy po tom co mít nemůžou, nebo po tom co patří jiným............

Přepadli je v noci, tiše a zákeřně. Jeho zranili a donutili ho se dívat jak zabíjejí jeho dívku. Jak jen tehdy trpěl. Ten pohled. Ten pocit beznaděje. Bojoval co mu síli stačili, ale nic nešlo udělat, bylo jich o tolik víc...........

A pak jak se skláněl nad jejím tělem. Jeho slzy se smíchali s jejími. Přísahal, že se pomstí. Pohřbil jí a odešel. Když se sem vracel, byl jiný. Silný, naučil se bojovat s upíry, stal se z něj lovec. I přesto nezepoměl. Rány jsou stále hluboké. Sklonil se nad jejím hrobem a políbil zem ve ktreré spočívá jeho milovaná, zvedl se a odešel. Odešel vykonat pomstu......

Amanda i Toby klidně usnuli, žádné sny je nepronásledovali, ale vzpomínky ano. Jen co slunce zapadlo vydali se na cetu. ,, Tady je lepší cestovat v noci, ve dne se tu toulají podivná stvoření" ,, Prokletí???" ,, Ano ti" Krajina rychle ubíhala okolí se pozvolna měnilo, blížili se k místu pomsty.

Jezero se nebezpěčně vzdalovalo, blížil se les. Vytí vlků z jejich mýtiny bylo stále slabé, jsou stále daleko. Ten les musí být obrovský, plný skrýší, nebezpečí, spásy a zapomenuté pravdy........

Stromy byly mohutné, a všude se rozhostínalo ticho. Slyšeli své vlastní dechy, slyšeli své vlastní srdce..... Vzpomínky se zde měnili a rozjasnovali, minulost se jí zdála na dosah ruky. Už jen kousek a tady to poznává, minulost se prolíná s přítomností. Čas poznání nadešel......

S Cainem se vydali na krátký výlet po okolí. Doprovázel je jejich nejlpší kamarád Carlos. Vyšli si do lesa, nevěděli o nebezpečí číhající v okolí.......

Šli lesem, plni smíchu, plni radosti, ale to už brzy pomine.........

Mají trpět. Všichni! A to velice brzy.........

Křupnutí větviček v povzdálí. Lov brzy začne, jak jsou jen mladí a slabí, brzy povolí, brzy padnou a zahynou v našich náručích. Chce to jen trpělivost a čas. Čas který máme, moc kterou neuznáváme a proroctví jehož naplnění očekáváme. Noc nás skrývá, ukrvá naše díla v temné roušce. Slunce spí. Máme čas............

Teď!!!!!!!!!!!!!!!! Lov začal, upíříi vybíhají ze skrýší. Cain padá k zemi raněn. Carlos zachraňuje Amandu. Síla, všude okolo... Odhání je. Les znovu stichnul jen z onoho místa se ozývá vzlykot. Cain umírá, jeho poslední slova prolomí ticho,, Carlosi zachraň ji...." odešel navždy??? Ne ještě se vrátí...................

Amanda se zvedá, ruce od krve.

Na jejích rukách poprvé ulpěla jeho krev.......

Slzy si brázdí cestu po bledé tváři.

Musí jít.

Je čas.

Moc odchází.

Upíři se vrátí.

Dokončí své dílo..........