Pravda je hořká

Tak sem dávam tu povídku jak sem slíbila chtěla bych jí věnovat mé sestřenici Katuš, Monískovi za to, že mě donutili to dopsat, taky bych jí ráda věnovala Marille mému sbéčku, Kiqi a Tarantuli, že hlasovali v anketce. Doufam, že se bude líbit a já se pokusím co nejdřív napsat pokráčko. Tak pls pište komentáře ať vim jak se líbí, nebo hlasujte v anketě. Teď už jen přeji pěkné čtení. Vaše Vivienne

Pravda je hořká

Tik,ťak,Tik,ťak,Tik,ťak,......... Odešla další hodina. Je noc. Musí se ovládnout musí. Dnes v noci néééé! Teď už vykřikla vysoká černovláska schoulená v rohu místnosti. Ta touha je neuvěřitelná, touha po krvi.

O několik hodin později, dveře zavrzali a černovlasá dívka odešla z bytu. Šla ztemnělou ulicí a vyhlížela nějakou osamělou bytost, svou oběť. V jedné z postraních uliček našla to co hledala. Starého bezdomovce schouleného v novinách. Bez rozmyslu se na něj vrhla a začala sát jeho krev, byl to nádherný pocit když jí jeho krev stékala po bradě, cítila, že sílí. Když už nic nebylo došlo jí co se stalo, podlehla. Rychle se vrátila domů a zamkla. Začala si nadávat. Jak jen to mohla udělat křičel v ní jeden hlas a ten druhý jí říkal, že je to její přirozenost tak co. A tak tam sváděla svůj vnitřní souboj dokud neusnula.

Druhý den se probudila dost pozdě, přemýšlela o včerejšku a rozhodla se, že to přijme, už nemá dost sil s tím dál bojovat. Přijme fakt, že je upírka!

K večeru se vrátila na místo své včerejší večeře. Tělo mrtvého bezdomovce tam stále leželo, ..... přemýšlela a tak si ani nevšimla, že do uličky někdo vešel. Zpozorovala ho až když stál vedle ní, ošila se a uskočila. Postava se jen uchechtla, i přes černou tmu, která mezitím padla rozeznala, že jde o muže měl dlouhé černé vlasy a bledou pleť. Její upíří já ji varovalo.

Poslechla ho a dala se na útěk. Běžela temnou ulicí až doběhla ke svému bytu, zabouchla dveře, zamkla a stále přerývavě dýchala. Stále ji pálil jeho pohled, propaloval celé její tělo. Pohled, který dávno znala. Znala? Ano, je to dávno co ho naposled viděla.........

.........................................................................................................................................................

"Blbá škola, ještěže dneska končí" broukla Amanda když vycházela z vysoké školní budovy, už se tam, nevrátí. Celý den nedokázala přestat myslet na toho mladíka, kterého včera potkala při lovu, něco ji před ním varovalo, něco jako pud sebezáchovy její vnitřní hlas ji varoval.

Varoval před sebou samou, před ním a před minulostí, které ležela kdesi v dálce a pro ni byla mlhavá, nikdy na ni nedosáhla, nikdy si nevzpomněla na to co se před pár lety stalo. Co se stalo tehdy kdy se stala upírkou.