Pravda je hořká 3

Tak jsme v půlce týdne a já se nemůžu dočkat víkendu, tak asi jako všichni. A mě napadlo, že se pokusím vám ten zbytek týdne zpříjemnit a tak sem ve škole(při pár hrozně nudných a zdlouhavých hodinách) sepsala tohle. Třetí kapčku k Pravdě. Snad se bude líbit a ten zbytek týdne vám zpestří. Většina toho co je kurzívou je v minulosti, sice se tam najde něco kurzívou co není až tak úplně v minulosti, tak doufám, že vás to nepoplete. Vaše vivienne.

Pravda je hořká - Setkání

Večer.
Pomalu se stmívalo.
Amanda s úžasem ve tváři pozorovala jas se slunce koupá v rudé lázni červánků, jak zapadá za obzor.
Již za chvíli se přijde její čas.
Čas kdy bude moct vyrazit na lov.
Uplynul už týden od noci kdy ho poprvé spatřila, ode dne kdy se smířila se svým osudem.
Za týden se zdokonalila v boji, její nejlepší kámoška Estela jí o mnohém řekla, pomohla pochopit, neb její oči viděli co jiné ne. Estela milovala magii, upíry a jiná stvoření.
Vyšel měsíc, ze střechy domu bylo nádherně vidět všech jeho zákoutí a stínů.



Byl tak blízko, jen natáhnout ruku jako tehdy...

Střecha domu.........

Za zády cítila komín a tašky měly barvu jako rudé růže, jako krev...

Cítila vedle sebe jinou osobu tak blízkou a přec tak vzdálenou....

Z lese se znovu a znovu ozývalo vytí, naléhavé, prosebné........

Lesní pěšina ohraničená prastarými stromy zdálo se jí, že jsou starší než sám čas....

Uprostřed mýtiny byl obrovský kámen, spolu s tím kdo šel sní se k němu rozběhli...

Byly obklíčeni vlky, nevrčeli, nehrozili jen čekali tak jako oni.....

Šepot, nějaká slova nechápala nerozuměla, nebála se, doufala....

Voda všude okolo voda....

Volání o pomoc.....

Nepochopitelné ticho....

Slyšela houkání sovy, křik rozjařených mladých lidí.
Pochopila, zase vzpomínky.
Bylo to jako by v její mysli někdo, možná ona samo rozbila zrcadlo na tisíce kousků a teď se je marně pokoušela hledat, marně se pokoušela složit obraz zpátky, nešlo.
Příliš mnoho otázek a žádná odpověď.
A teď na lovu moc silně doufala, že ho nepotká i když byla ozbrojená něco ji varovalo. Měla strach, strach, že si zase něco vybaví, že zase uslyší to jeho uchechtnutí jako tehdy..
Hlasy spousty hlasů, zvuků, smích....
Tak dlouhý jen samotný tón z něho v ní budil hysterii....
Ničil jí její ho ducha její sílu...
Sílu a odhodlání se nevzdat bojovat až do posledního dechu, do poslední kapičky síly..
A pak jen spadnout do nicoty a ocitnout se v náručí smrti....



Znovu se vrátila ze vzpomínek a rozhlédla se nikde nic, musí být opatrná, musí.

Už se musí najíst je tak slabá...



Seskočila ze střechy a ostražitě se kolem sebe rozhlédla.

Nikde nikdo.

To je dobrý pomyslela si.

Avšak jeden stín se pohnul spolu sní.........

Nevěděla o něm, pohyboval se rychle a přec ladně ani jedno zaváhaní či škobrtnutí byl si jistý

sám sebou..

Rozběhla se a prohlížela všechny postraní uličky, měla strašný hlad, ucítila nějakého ospalého bezdomovce pár ulic před sebou. Hodně rychle se rozběhla a když do razila na místo zabočila a zkoumala terén.

Viděla ho před sebou skočila, něco ji odmrštilo na dlouho stranu kde tvrdě dopadla na zem. Strašně ji bolela záda, ale vzchopila se a vzhlédla k novému nepříteli s dýkou v ruce

Ten pohled ji vyděsil..



Přeprala děs a rozběhla se .

Poznala, že ho nikdy nedokáže porazit.

,,Nikdy se mi neztratíš, vždy si tě najdu" ještě teď za ní dozníval jeho zvláštní hlas.

Hlas, který jí ničil a připomínal minulost, vyvolával v ní děs.

Stále před sebou viděla jeho část tváře kterou neskryl pod kápí.

Ten pohled v ní vyvolával děs a hrůzu.

Hlava jí třeštila, nechápala.

Objevovali se další střípky, střípky minulosti a zabodávali se jí do mysli.

Najednou jí v mysli něco vyvstalo, co utišilo vše ostatní.......