přátelství
Tak sem zase házím nějaký to čtení, je to docela starý tak nevím, nevím. A mam pro vás dvě správy jednu dobrou a jednu spatnou. Kterou chcete slyšet dřív?? Co?? Tak vám nejdřív povím tu dobrou. Už sem v pulce šesté kapči pravdy. Tak copak může být ta špatná správa?? No ta špatná je ze sem ještě nedopsala tu patou kapču, nevím jak ji zakončit. Tak vám sem házím tu jednorázovku jako omluvu. A ještě k tomu obrázku vážně nevím kde sem ho našla. Vážně mi začíná hrabat.
Přátelství, to jediné chtěla, ale neměla. Všichni ji odvrhovali, nechápali, pošlapávali její city. Její takzvané kamarádky ji odvrhovali, zesměšňovali. Neměla nic jen samotu. Samotu, která ji ničila a nakonec i zničila.
Stále tu je, mladá černovlasá dívka, sedí na skále, přemýšlí, stačí si jen stoupnout a udělat jeden krok, skončit to utrpení to utrpení, stále váhá, vidím jí to na očích.
Já jen čekám a pozoruji. A stále se snažím zjistit co ji sem dohnalo, co ji dovedlo až na konec všeho....
Otáčím se od ní, nechávám ji svým myšlenkám ač nerada, musím jít a nesmím se ohlédnou i když mi to rve srdce ji tu takhle nechat.
Hle měsíc už se koupe v jezeře, na skále nikdo nesedí. Doufám, že neskočila. Přicházím ke skále, nevidím ji tu ležet. Jdu dolů a teprve teď ji vidím, její mladé tělo, jindy plné života a teď??? Teď tu leží nehybně v kaluži krve.
Obracím ji na záda, chci jí vidět do tváře. Její pleť je mrtvolně bledá, ale stále jsou patrné cestičky slz, vzpomínala. Byla krásná, kdo jí tak ublížil, kdo ji sem zahnal, lituji jí a přece jí nadávám, tak mladá a tohle, měla před sebou celý život. Znovu se dotknu její bledé tváře a pátrám v její paměti......
Vidím mnoho obrazů, všechny se mění tak rychle, uklidním se, obrazy se zpomalují, soustředím se, ale začínám všechno vidět od začátku.
Přistěhovali se před pěti měsíci, to znamená v červenci. Á škola, nikdo jí nebral, nesnažil se spřátelit. A tenhle hajzl ji jen sprostě využil, a taky no tohle, to je hrůza chudák holka, naštvaně si pomyslím, když vidím, co jí provedli její takzvané kamarádky.
Nechápu......
Jak jen matka může udělat něco takového? To bych nedokázala ani já a to sem prý dost krutá.
Jak jen trpěla. Pomalu sem se zvedla a narovnala hlavu. Teď sem jí pochopila. To vše by vydržela, ale tu samotu už nezvládla. Poslední její slova v mé hlavě doznívají.
,, Pochybuji, že někdo bude litovat mé smrti, že se někomu bude stýskat, nepoteče kvůli mě jediná slza, tak na co sem tu vlastně byla???? Sbohem."
Lituji ji a křičím sama na sebe, proč se jen odešla.....
Teď už je pozdě se hanit. Po tváři mi stéká slza a když dojde k bradě na chvilku se zastaví a potom padá. Padá až na ní, na její tvář, tak bělostnou jako sníh který bude brzy padat.
Seberu se svou mocí zvedám její tělo. Jen co dojdu k jezeru a najdu to co hledám, veliký bílý kámen, znovu ji pokládám na zem. Teď se musím soustředit.
Odvracím se od ní a svou mocí pomalu před kamenem hloubím hrob, znovu jí zvednu a ponesu k hrobu, opatrně jí položím a zasypu. Na kámen vyryji pár kratičkých vět. Vět které popisují její život:
Přátelství, to jediné chtěla, ale neměla. Všichni ji odvrhovali, nechápali, pošlapávali její city. Její takzvané kamarádky ji odvrhovali, zesměšňovali. Neměla nic jen samotu. Samotu, která ji ničila a nakonec i zničila....
Naposledy se podívám na své dílo a odcházím. Odcházím zpět do svého domova. A doufám, že teď už konečně najde pokoje.
Komentáře
Okomentovat