další blbost

Tak sem zase dávám jednu jednorázovku, její obsah se mi nezdá moc dobrý, ale nic lepšího mě nenapadlo, chybí mi inspirace a tak pokud máte nějaký námět napište, a jelikož sem nemohla přijít na název tak pokud by vás něco napadlo napište to do komentů. Ale zpátky k povídce chtěla bych ji věnovat svému bratrovi(Kaiten), sestřenici Vrty a Marille jakožto nejčastější návštěvnici mého blogu díky.
Tak a teď už bylo dost mých keců, tak vám přeji příjemné čtení. Vivienne

Mladá noc. Bledě zářící měsíc a okolo něj spousty slabě zářících hvězd.
Co by jen mohlo rušit noční klid. Ruší ho jen kapky deště dopadající na zem, vodu a skálu a na temnou postavu v bílém hávu na ní.
Je to dívka, žena z rozpaženýma rukama přes které padá bílé vlákno jejího šatu.
S hlavou skloněnou k nebi. Pozoruje hvězdy? Ne, víčka má pevně zavřená.
Noc končí, svit měsíce a hvězd bledne, skrz víčka vytéká jedna slza, tak jako pomalu bledne láska. Okolo ní se rozzářilo světlo, tak jako se rodí život. Po chvilce světlo začíná zhasínat, upadat do zapomnění, tak jako vyprchává život z jejího mladého těla.
Ruce se zkřížily na prsou a dlaně spojili, mezi jejími dlaněmi se vytvořilo místo do kterého spadla první hvězda. Když život odešel, světlo dokonalo svou práci, naposledy se rozzářilo a ona jakoby zkameněla. Má tam být na věky? Ne jen do doby až lidé pochopí, že život přichází a odchází tak jako láska a, že nic a nikdo nemůže žít věčně.
Toto se stalo před velice dlouhou dobou, možná tomu bude už tisíc let ne-li více. S každým dalším rokem jí do ruky padá nová hvězda. A ona, která vše ztratila, stojí na skále dál.
Lidé se nepoučili a tak tam musí stát dál dokud nepřijde její spása.

Tak ještě sem dam obrázek aby to nebylo tak jednotvárný.