Bolest

Tak sem po čase zase přidávám jeden výplod mého mozku, osobně nevím co si o ní myslet ani proč sem ji napsala, byl to zase ten jeden záchvat múzy. I tak doufám, že se bude líbit. Vaše Vivienne

Lehký závan větru, jemný dotyk trávy, kapky deště lehce dopadající na zem, která je přijímá, ale i na dívku na jejíž tváři se mísí se slzami. Stékají po pobledlé tváři občas se zachytí na pramenu hnědých vlasů jež jí vypadl z copu, který se skrývá za zády opřenými o starý dub.Slunce už vychází, ale víčka jsou stále křečovitě zavřená přec si slzy bolesti cestu ven najdou. Oči nevnímají krásu kdy slunce stoupá nad obzor v doprovodu růžových červánků vše v tu chvíli užívá toužíce vidět tu krásu jen ona ne. Stále seděla opřená o dub, jaká bolest ji sem zahnala, jaká bolest zničila jejího křehkého ducha? Celý den uplynul a ona tam stále seděla, neotevřela oči jen občas se skrz pevně zavřených víček vydrala slza.

Přemýšlela jak jen mohl... Zradil mě,ponížil mě a smál se mi. Já ho milovala, udělala bych pro něj cokoliv....... Nemůžu žít když žije on, nemůžu snít neb ve snech vidím jeho, .......... Rány v srdci byly stále čerstvé a on do nich házel sůl, nevnímal její slzy a bolest, kterou způsobil, bylo mu to jedno, nadával jí utahoval si z ní a jeho kámoši ho v tom podporovali.

O několik dní dříve jsme šli spolu parkem, objímali se líbali byly jsme pár a každý to věděl a čekal nás náš velký den. Holky mi záviděli, byly jsme dokonalí pár......... Ten večer jsme se chtěli poprvé milovat. Těšila sem se a ty? To nevím byla sem pro tebe jen sázka! A pak už v hluboké noci kdy sem přišla o své panenství byla sem šťastná víš proč?? Milovala sem tě jako nikoho předtím a ty si mě za zády urážel, pomlouval,.......... Jak sen jen mohla být tak hloupá!!!!!!!!!! Byla sem jen další hloupá husička, která ti měla pomoc vyhrát sázku. Věc se kterou si pohraješ a pak vyhodíš! PROČ???? Ptám se proč, tys ke mě nikdy nic necítil ani trochu ne???? Jak si mě zklamal, zradil víš to vůbec?????? Už sem trpěla dost! Nemam sílu dál jít, potkávat tě na ulici, slyšet tvůj posměch. Víš nikdy bych ti nemohla odpustí ani sobě jak sem jen byla hloupá a naivní!!!! Teď už je pozdě plakat nad rozlitým mlíkem jen chci aby to věděl. Abys věděl jak sem trpěla a proč se odešla!NENÁVIDÍM TĚ!!!!!Ale to asi víš ne???

Sbohem!!!!

Vyšel měsíc, rozhodla se, skončí to, nechce dál trpět. Vzala prášky,spolykala je a pomalu zavírala oči,vícekrát se neprobudila. Když vyšlo slunce osvítilo její mrtvé tělo opřené o dub a dopis u jejích nohou.

Rozvlní vítr v kětech větve stromů

a nejeden v zem klesne bílý list.

A v mnohý, zdá se, jak by spěchal domů,

v svém květu ještě nerozvit a čist.

Než přijde vichřice, než rozdrtí ho kroupy,

zapadne neznám v hustá stébla trav.

Jak někdo, kdo je na úsměvy skoupý

a s odvahou se vrhá v bezvládný smrti stav

A v šeru večera, v němž tluče srdce stesku,

i krůpěj poslední obejmejeho kraje-

a dřív než zvadne, v posledním svém lesku

třpytí se ještě v něm políbení máje.

P.S: Tato báseň se jmenuje Ulomený květ napsala ji Hana Gerzanicová, naleznete ji v knize Otisky v mlze.