Vivienne

Tak a je to tu, dnes je 31.10. V dnešní den je známý jako veselý Halowen, pohanský svátek a jeden ze čtyř hlavních sabatů, Samhain, ale také jako české dušičky. Den, kdy si zavzpomínáme na ty, co nás upustili, jelikož dnešní den patří právě jim. A já jsem dnešní den hodně vzpomínala a přemýšlela vůbec. Tak jako poslední dobu skoro pořád, jsem teď nějaká melancholická a to nevěstí nic dobrého. Zrovna včera jsem si zapálila svíčku a začala prohlížet starou truhličku po prababičce. Mmno truhličku, prostě jen nevím jak jinak to nazvat. Mám v ní jeden krásný obrázek, dostala jsem ho po její smrti, podle toho, co vím, jí patřil, ale kdo ví, kde je pravda. Hned vedle něj je fotka mého dědy, kterého jsem neměla možnost poznat. Zamřel deset dní po tom, co jsem se narodila. A to nebyla jediná smrt v tom roce. Můj další děda zemřel krátce poté, co se dozvěděl, že mě mamka čeká. Obdivuji mámu, že to tehdy zvládla, měla na krku dvě děti, manžela v práci a babi na zhroucení. Nedávno jsem měla s mamk...

Zatím v hlasování vedou čarodějnice a tak přidávám předposlední část:-) Čas v Jennině cele, jakoby vůbec neplynul. Už za ní nikdo nepřišel a nechtěl po ní přiznání. A pak se uprostřed ticha ozvalo zavrzání a dveře se zase otevřeli a jí chytili něčí ruce. Zvedli jí a táhli jí někam pryč. Jenny zvedla hlavu a uviděla zase toho muže, jenž po ní chtěl ráno přiznání. Znovu jí zavedl do temné místnosti a posadil jí na křeslo. Zapínal kožené popruhy, až se nemohla ani o kousek pohnout. Vyděšeně se kolem sebe rozhlížela. Odněkud cítila žár, který se k ní přibližoval. A pak ucítila pálivou bolest na chodidlech, pohlédla na ně a uviděla oheň. Vykřikla děsem i bolestí. Cukala se a snažila se pohnout, ale nešlo to. Pásy byla příliš utaženy. Další příval bolesti a jí vyhrkli slzy. Ty stékaly po její tváři, ale ona je necítila. Jediné co cítila, byla bolest, kterou jí přinášel oheň. Pach spáleného masa jí rozhoupal žaludek. Myslela, že se pozvrací, ale jakým si zázrakem to neudělala. A pak žár zeslá...

Tak se mi dneska závratně k večeru zlepšila nálada, nastavila sem ten vzhled a navíc jsme vyhrály!!!Fakt je to neuvěřitelný, ale vyhrály jsme 15:10. Ale teď k věci, pod článkem je anketka, tak prosím odpovězte, ať vím, k čemu mám přidat kapitolku.

Tak a je to hotovo, moc děkuji Denaille za layut a AngEl, která mi poradila jak ty obrázky nahrát. Tak se mi blog konečně, oblékl do podzimního šatu...A to je dost, když se dnes ráno měnil čas, ale přece jen lepší pozdě, než nikdy:-)

Takže k věci, vyhlédla jsem si nový layut, poprosila jsem jeho autorku o heslo, vše bylo v pohodě, až teď, když chci obrázky uložit na blog, blog stávkuje. Mají požadovaný formát a přesto to nejde. Fakt nevím, čím to může být, jestli je chyba na blogu, nebo u mne. Píše mi to: CHYBA: Nepodařilo se uložit převedený originál. Takže dokud to tu nebude nečekejte, kapitolku k čemukoliv. Nemám na to teď náladu ani nervy. pokud by jste někdo věděl čím to může být napište, ráda si nechám poradit.

Omlouvám se, že tu skoro týden nic nepřibylo, ale jaksi nestíhám. V podělí trénink florballu pak házená, úterý odpoledka, středa florbal, čtvrtek odpoledka + zápas a pátek konečně turnaj ve florballu, nejšpíš přijedu dýlo než obvykle, ale snad stihnu něco napsat, ale nevím...

Takže je to tu, prolog k nové povídce, je nic moc, možná že i míň než to, ale nějak nemám chuť to přepisovat. A navíc to dlužím holkám( viď mony a máňo) mě tyranizovali tak dlouho dukud jsem se neodhodlala to sem dát:-) Takže jim jí věnuji a smamozřejmě i vám ostatním,co si tenhle blábol přečtete. Je to už dávno, co světlo světa spatřila ona. Jako každé narozené dítě plakala, ale v jejích očích bylo ještě něco neobvyklého. Byl v nich děs a já jsem jediná, kdo ho viděl. Dívka to byla krásná, nosívala dlouhé rudé vlasy, měla bledou pleť a zvláštně modré oči. Připomínali moře, oceán a jejich hlubiny. Když jste se do nich dívali moc dlouho, měli jste pocit, že se utopíte... Byla však jiná než ostatní. Své krásné oči upírala do dálky, bývala duchem nepřítomna. Často se kolem sebe rozhlížela jakoby něco hledala, nebo spíš někoho. Často plakala, slzy vždy na krajíčku. Tvář mívala zkřivenou děsem a pak když vyrostla a dokázala souvisle mluvit, položila otázku, která jí změnila život. " Pr...