Iluze 88

Tak a přináším vám další povídku k snílkovské iluzi. Doufám, že se vám to bude líbit, i když mi to přijde poněkud zvláštní, ale je horko a tak se tím nevydržím déle zaobírat.

Přeji příjemné čtení.

"Má zlatá děvenko, co to zase vyvádíš?" zasípala stařenka snad po sté, když malá dívenka zakopla a rozplácla se na chodník jako přejetá žába.
"To nic bábi,"vykřikla a vyskočila opět na nohy. I když by se to mohlo někomu zdát zhola nemožné. Stařenka za ní cupitala, ale její staré seschlé tělo nemělo sílu dohonit sílu mládí.
"Babi, co to tam je," vyhrkla a ukazovala na protější ulici. Stařenka jí došla a pak uviděla, co ji zaujalo. Stála tam samotinká shrbená stařenka v šedém hávu s velkým šedým špičatým kloboukem na hlavě.

"To je čarodějnice, drahoušku,"
"A proč tam tak smutně stojí?"

---

"Asi je ve výloze něco co by moc chtěla, ale nemůže si to dovolit." Děvčátko se rozesmálo. "Huš, to se nedělá dítě! A pamatuj nikdy si nerozhněvej čarodějku. " Děvčátko posmutnělo.
"A nemůžeme jí nějak pomoci?" zeptala se s nadějí v hlase.
"Těžko dítě sami nic nemáme. Ale věz že někdy i ten nejmenší dar zmůže hodně," řekla babička tajemně, vzala dívenku za ruku a šly pryč.

Tajemnou čarodějnou stařenku tam poté vídávaly den co den. A dívenka ji pokaždé pozorně sledovala a v hlavince jí začal klíčit nápad. Každý večer když byla chvilku sama usilovně pracovala na jeho realizaci. Až se její babička divila, že je v takovém poklidu. Ale nic neříkala, protože za to byla ráda.

A tak se stalo, že jednoho dne když šly opět okolo krámku před jehož výlohou stála čarodějnice se k ní dívenka rozeběhla.
"Co to děláš!" křikla za ní zoufalá babička a snažila se jí dohonit, ale nešlo to. Než se dostala na druhou stranu, její vnučka už stála u čarodějnice a něco jí podávala. To ji vyděsilo ještě víc, bála se, co ta její nezbednice zase provede. Čekala to nejhorší, že jí zmizí v plamenech nebo se promění v žábu, ale to se nestalo.

Když k podivné dvojici došla, viděla, že stará čarodějnice svírá v jedné ruce malou žabičku s červeným špičatým kloboučkem a v druhé ruce bílou čtvrtku, na které byla nakreslená postavička nápadně se podobající jí samé. Jediné co si výrazně lišilo od reality byl klobouk, postavička na hlavě neměla šedý, ošuntělý klobouk, ale parádní fialový s květem, pavoučkem i řetízkem, který se zase nápadně podobal klobouk z výlohy. Čarodějnice měla ve tváři překvapený, ale šťastný výraz.

"Víte, babička mi říkala, že i ten nejmenší dar zmůže hodně. Nemám peníze, abych vám ten klobouk koupila, tak jsem vám ho alespoň nakreslila. " Vysoukala ze sebe dívenka. Pod pohledem těch zelených očí se cítila nejistá. A tak trochu se i styděla, náhle jí totiž přišlo na mysl, že to nebyl zrovna ideální dárek. Čarodějčin úsměv se ještě zvětšil.
"Děkuji ti, děvenko a mohla bych mít k tobě ještě jednu prosbu?" Dívenka nadšeně přikývla. "Pohlídej mi na chvilku Oskárka." Opatrně jí žabáka podala. Poté oběma rukama chytila kresbu, zavřela oči a tiše zamumlala několik podivných slov.

A jak už to v takových situacích bývá zvedl se vítr. Babička vyděšeně tiskla dívenku k sobě, jakoby ji snad mohla ochránit. Z čarodějčiných rukou vyšlo světlo. Netrvalo to snad ani minutu a světlo opět pohaslo a ona místo papíru držela velký fialový klobouk s kytičkou, pavoučkem i řetízkem. Sundala starý a obřadně si nasadila nový. Poté si od užaslé dívenky vzala Oskárka a láskyplně ho pohladila.
"A abych nezapomněla, tohle je teď tvé," řekla a dala dívence starý klobouk. "Tvá babička měla pravdu i ten nejmenší dar zmůže hodně. A někdy jsou i ty nejobyčejnější věci kouzelné," špitla jí ještě spiklenecky do ucha, poklepala si na klobouk a zmizela.