Kap. 1 - Pán lesa
Je lehké zemřít. Ale někdy není smrt tím nejlepším řešením. Obzvláště když máte ještě něco vykonat. A to Gabriela měla. Toužila zemřít, navždy opustit svět, který jí uštědřil tolik ran. Ale ve svém srdci cítila, že má ještě něco vykonat. A to pomstu.
Chtěla zabít Khora, aby pomstila Tomasovu smrt. Proto teď utíkala hustým lesním porostem, snažíc se neztratit Khorovu chladnoucí stupu. Věděla, kam jde a tušila i proč tam jde a vůbec se jí to nelíbilo. Osud zdejších vlkodlaků visí na vlásku. Mohlo jí to být ukradené, ale nebylo. Gabriela chtěla zachránit své bratry. I když ona pro ně sestrou nebyla, nebyla pro ně nikým. Pro upíry byla nepřítelem, pro lidi bestie. Nevěděla, kam patří. To ji naplňovalo zvláštním prázdnem uvnitř jejího nitra. Ale teď nebyl čas nad tím přemýšlet, měla jinou práci. Pozorně se kolem sebe rozhlédla a hledala Khorovu stopu. Ta již nebyl tak silná a tak ji Gabriela hledala celkem dlouhou dobu. Huan zakňučel a vydal se dál, čenich přitisknutý k zemi. Našel stopu mnohem rychleji než Gabriela a také byl schopen se jí lépe držet. Ta se rozhodla mu důvěřovat a tak se za ním vydala. Huan byl tím posledním, kdo jí zbyl, kdo ji neopustil..
Uplynulo několik hodin a Gabriela s Huanem dorazila k jeskyni. Ve vzduchu cítila vlkodlaky. Došlo jí tedy, že to v jeskyni je jejich sídlo. Pomalu se přiblížila ke vchodu a opatrně vkročila dovnitř. Kráčela potichu a naslouchala, zda neuslyší něco neobvyklého. Venkovní světlo sláblo, až zmizelo docela a tak se Gabriela octla v temnotě. Ale nevadilo jí to, viděla dobře a to ji překvapilo. Pokračovala dál, v tichu které v jeskyni vládlo, se jí zdál každý její nádech a výdech strašně hlasitý, pokusila se je ztišit, ale moc se jí to nedařilo. Radši se tedy věnovala okolí. Chodba se lehce svažovala, hladké stěny byly vlhké a bylo tam chladno. Když už si začínala myslet, že je to omyl, zahlédla před sebou světlo. Jak šla dál, bylo čím dál větší a jasnější. Nakonec se z něho vyklubala pochodeň umístěná v otvoru ve stěně. Jasné znamení, že jeskyně je obydlená. Kousek od ní byla další. Jak pochodní přibývalo, chodba se začala rozšiřovat, až nakonec Gabriela dorazila k dobře osvětlené místnosti. K jejímu zděšení nebyl prázdná. U dubového stolu tam vlkodlaci a před nimi stál Khor- samozvaný pán lesa. Gabriela se rychle vrátila do stínu chodby, přitiskla se ke stěně a naslouchala rozhovoru, který vedli vlkodlaci. Khor mluvil klidným ledovým hlasem, ale Gabriela v něm zaslechla náznak chvění. Byl rozrušený, jelikož se nacházel tak blízko splnění svého cíle. Na který čekal celá staletí. A teď přišla jeho chvíle a on se měl stát pánem lesa.
"Jsem vaše poslední naděje. Upíři vám útok oplatí a to brzy. Když se spojíte se mnou, s prvorozeným, vaše šance se zvýší, ba co více upíři nebudou mít šanci, proti mé síle a magii, kterou vládnu," Khor se usmál. V očích se mu zračilo nadšení. Rada vlkodlaků se dlouze zamyslela. Zdálo se, že nemají jinou možnost. Nemohou v tuto chvíli odmítnout prvorozeného, i když jej před dlouhými staletími vyhnali. Tehdy dlouze oslavovali svoji získanou svobodu. A teď se jí měli dobrovolně vzdát a znovu ho přijmout mezi sebe. Ale měl moc a sílu a to potřebovali. Mluvčí rady přikývl, " Dobrá tedy, vítej zpět mezi nás, náš pane Khore." V Gabriele hrklo, jen stěží udržela překvapený výkřik v sobě.
"Ohlaste to všem. A ať se chystají na boj s upíry!" rozkázal Khor. "Ale pane, Makhulův útok nás stál spoustu životů, nezbylo nás mnoho." "Tak stvořte nové vlkodlaky. Není nic snazšího." Vlkodlaci přikývli a odešli plnit příkazy svého staronového pána. Gabriela se vydala zpět, jakmile vylezla jeskyně, rozeběhla se do lesa. Po chvilce se zastavila a přemýšlela. Nakonec došla k závěru, že by měla varovat upíry. Koneckonců alespoň to jim dluží. Pak se otočila k Huanovi, "Dokázal bys najít cestu k upírům?" Ten souhlasně přikývl a dal se od běhu. Gabriela jej okamžitě následovala.
Netušila kolik času uplynulo, ale zdálo se, že hodně. Stále šla lesem a nevěděla, kudy dál. Huan stále stejně rychle pokračoval v před, čumák přitisknutý k zemi. O chvíli později vyšli z hustého lesního porostu na vyšlapanou cestičku. Po ní pokračovali dál. Gabriela tu cestu poznávala, již jednou po ní šla. Zhruba věděla, kde se nacházejí. Každou chvíli musela přejít přes hranice vlkodlačího území. Nebo ji už možná přešla, říkala si v duchu. Ne to ne. Až teď. Gabriela cítila zvláštní napětí, jakousi neviditelnou sílu, která ohraničovala území vlkodlaků. Ta síla tam byla celé staletí a přec tam byla jenom chvíli. Gabriela si jasně uvědomovala, že zde prve nebyla. Objevila se tam, až nyní a navíc se jí zdálo, že sílí. Chvilku nad tím přemýšlela a pak jí něco napadlo. Mohlo to snad souviset s příchodem Khora. Byl jedním z prvorozených. Jeho moc mohla být dost velká na to, aby toto dokázal. Kdo ví kolik toho ještě dokáže. Co všechno je schopen obětovat pro své cíle? Gabriela tušila, že hodně. Popravdě řečeno, nechápala, k čemu by mu byla. Ale jakási část jejího já, jí říkala, aby to nechtěla zjistit na vlastní kůži. Protentokrát se rozhodla věřit a dále to nezkoumat. Teď měla na práci jiné věci. Ale.. pomyslela si, jednou se pravdu dozví.
Pěšina po které šla se začala pomalu rozšiřovat a stromy rostli dál od sebe. Křoviny nebyly tak husté. Huan zrychlil a Gabriela také. Své okolí poznávala jasně, i přestože když tudy naposledy jela, byla tma. Pomalu kráčela dál a dál. Věděla, že již nebude dlouho trvat a dorazí do upířího sídla. Trochu se toho obávala. Netušila, jak na ni budou reagovat, stále pro ně byla nepřítelem, navíc to kvůli ní, na ně zaútočili vlkodlaci. Navíc jim nesla zprávu o tom, že je Tomas mrtvý, ale ona to přežila. Další důvod proč ji nenávidět. A co teprve až se dozví o Khorovi a dění u vlkodlaků. Kdo ví, co se stalo poprvé, když byl Khor vládcem vlkodlaků. Jakou hrůzu tehdy asi vyvolal? Ale tehdy ještě nebyl tak silný, aby se udržel. Něco mu chybělo Gabriela však odmítla uvěřit tomu, že by to byla ona. Muselo to být něco jiného. Vždyť ona by mu pomoci nedokázala. K čemu by mu asi tak byla? Gabriela vztekle kopla do ztrouchnivělého pařezu. Nedokázala si na to odpovědět a to ji štvalo, mnohem víc než si byla ochotna přiznat. Všechno bylo divné, od toho útoku, nic nechápala. Ničemu nerozuměla. Bylo to k zbláznění.
Gabriela procitla z přemýšlení a zahlédla vrcholek jedné z věží upířího hradu. Došla tedy ke svému cíly. Útroby jí svíral strach ze setkání, které ji teď čekalo. Je pravda, že se k ní Drasil choval celkem mile, ale jak se asi bude chovat teď? Jak se tak přibližovala, všimla si těl vlkodlaků i hromádek popela, které byli všude okolo. Ve větru se stále vznášel zápach krve. Gabriele bylo vlkodlaků líto. Byli to její bratři. Kdyby mohla, brečela by. Ale všechny své slzy již prolila nad Tomasovým tělem. Huan smutně zakňučel. Tu a tam se o Gabrielu otřel ve snaze ji utěšit, ukázat jí, že není sama. Gabriela si ho ale nevšímala. Jen tam nepřítomně stála a zírala na zkrvavená těla. Lomcoval jí vztek, touha po pomstě, nenávist k upírům,jakýsi pocit zadostiučinění, co se stalo těm, co ji pronásledovali. Ale taky hrůza z toho, jak dopadli její bratři. Uběhlo několik minut a ona tam stále stála, rozpolcená ze svých pocitů a myšlenek. Huanovo tiché zavrčení ji probudilo z transu. Gabriela se opatrně vydala dál.
Komentáře
Okomentovat