Víla a padlý strom

Kratičká povídečka, vlastně o ničem. Ale inspirovala mě k ní báseň od Hany Gerzanicové (je vložena kurzívou), tak snad se vám, alespoň ona bude líbit...

Za jasných nocí kolem něj tančila a on, prastarý, ji upřeně sledoval. Její krásu, ladnost pohybů a její mládí. Miloval její hlas, smích, každičký její dotek ho rozechvíval až do posledního lístečku. Čas ubíhal, svět se měnil, ale oni zůstávali. Nejlepší přátelé - víla a strom.

---

Za nocích mu tančila a za dne jí vyprávěl prastaré příběhy. Každičký den je sluneční paprsky nacházeli v téže pozici, sousoší zpodobňující les a jeho krásy. Ale nic netrvá věčně. Přišla bouře a sní zkáza, přišel vítr a s ním síla. Dosud nepoznaná, nečekaná, divoká a krutá. Vzala mu život, vedví rozlomila, prastarý strom.
Víla už netančí, tváře má slzami zalité. Truchlí po ztraceném příteli. Nevidí, že po smrti opět přijde život.

Ležím -
Stromem jsem
přestal být,
v jiné formě
budu dále žít -

V zelený mech
se proměním
nad jednou smrtí
zvítězím.

Životů nových
kořeny
kmen vetchý
v půdu promění.
Lístečky jiné
si budou hrát
ve vánku na mé dny
vzpomínat.

A proto neplač, vílo, nesmutni pro mě, starého. Raděj opatruj mého nástupce, syna jediného. Příběhy dávné mu vyprávěj, jak já tobě je říkával. V zem se vracím ze které jsem kdysi vzešel a skrz syna svého zpět se k tobě navrátím. Život, to je koloběh a smrt je jedn další stezka po které musíme jít ...