Vivienne

Další školní rok za námi. První na střední škole. Škole, která mě nebaví. Tři dvojky to není zas tak špatné. Ale tak nějak je tu teď prázdno. Divné že? Měla bych se radovat, že mám na dva měsíce volno. Ale není to tak. Nevím co ty dva měsíce budu dělat. Nic v plánu nemám. Ač se to zdá divné, škola mi zaplňovala dost času a já se neměla kdy nudit. To je ale teď jinak. Já se tak nudím!!!! Jóó a ještě mám psací krizi, zase. Dřív jsem psala neustále a teď to prostě nejde. To je zlé. Teď budu mít tolik času, který bych mohla využít k psaní, ale jak se tak znám nepude to. Tak to je prozatím vše.

Další písnička do této rubriky, tentokrát od české legendy XIII. století. Už nechtěl čekat na poslední soud Svědomí umlčet, chtěl mu uniknout Lačnost je věčná, tváře se mění, tělo volí tvar Zkušenost získal, proměna bytí oživuje sval Srstí je pokryt, výměna času, nepoznaný kraj. Už z dálky slyší volání bratrů, jedinec samotář Po čtyřech běží v podobě tvora, co úplněk mu dal Nehledá družku, hladový na smrt, samotář jedinec Lačnost je věčná, to ví on, už nemá paměť na návraty Někde se ztratil Albion, zůstala jenom lykantropea A někde v dálce mraky jdou, volání bratrů teď nocí letí Ztracený zámek - Albion, zůstala jenom lykantropea Ukrytý v lesích, bouři a větru, očí pochodeň Elixír proměn, Jekyllo-Hyde, zapomenutý sen Magie síla družná věčná, tam ukrytý je klíč Životem platil, proměnu získal, kvílení na měsíc Lačnost je věčná, to ví on. Už nemá paměť na návraty Někde se ztratil Albion, zůstala jenom lykantropea A někde v dálce mraky jdou, volání bratrů teď nocí letí Ztracený zámek - Albi

A jak bylo v Anglii? Nevím kde začít. Tak asi odjezdem. Ten byl v neděli v noci a následující spaní v buse byla naprostá katastrofa. Pak Belgie- nuda. Ale poprvé jsem viděla moře. :-) První den v Anglii sme zavítali na _Greenwich, pak na Tower- celkem se mi líbil, ale bylo tam málo času. Pak sme prošli centrem Londýna a na St. Paul´s Kathedral. Vyšla jsem až na vrchol a pokochala se krásným výhledem na město. Pak sme šli do rodin. To celkem šlo, ale vůbec mi nešlo mluvit, asi se stydím. Další den jsme byli v Oxfordu- nuda a pak na Warwicku, ten byl opravdu krásný, ale opět bylo málo času na jeho prohlídku. Poslední den jsme prošli okolo nejznámějších památek města a vyjeli domů. Do Plzně jsme dorazili v 1 hod v pátek. Teď se tak nějak snažím vyspat z toho časového posunu a všeho, ale nejde to. Tak nějak toužím po nějaké změně, ale sama nevím po jaké. A to je zlé. No nic, toť ode mne zatím vše. Mějte se fajn.

Aneb jedna z mých neoblíbenějších písní od této skupiny. Hostuje zde Christopher Lee, kterého můžete znát z filmů Pán prstenů, Hvězdné války a další.. Nevím proč mám tuto píseň tak ráda, snad proto že z ní cítím naději . ¨ In those silent shades of grey I will find a place to escape the endless night to find a new sun I know which is my fate bond to Erian's old tale I'll be always there fighting the ancient sin moon shine in this eternal night Angels are calling from divine lost crystal realms riding from heaven for the magic of the wizard's dream In the misty lights of dawn between heart and soul Elgard's calling for new hope to avoid our fall I know which is my fate bond to Erian's old tale I'll be always there fighting the ancient sin moon shine in this eternal night Angels are calling from divine lost crystal realms riding from heaven for the magic of the wizard's dream *** V tichých stínech šedi Najdu místo k útěku z nekonečné noci k nalezení nového slu

Další díl. Čas plynul dál nezměněným tempem. Vinia stále žila u jezera. Zamilovala si jej, i když přežívání v jeho blízkosti nebylo lehké. Příliš pozdě pochopila, že jen o zvířecí krvi nejde žít. Příliš pozdě… Jednou za čas prostě musela jít mezi lidi a napít se. Nemusela vraždit, ale bylo čím dál obtížnější se dostávat zpět. Slýchávala o bojích, o zuřící válce. Netušila o co jde a lidé se ve svých vyprávěních lišili. Netušila tedy, kde je pravda, a tak zůstávala v klidu. *** Jezerní hladina se roztančila. Paprsky slunce se třpytily na vodní hladině. Vinia plavala a potápěla se. I když bylo jaro, voda zůstávala ledová, ale jí to nevadilo. Užívala si klidu, ticha a samoty, kterými ji toto místo učarovalo. Vynořila se z vody a rozhlížela se kolem. Měla nejasný pocit, že něco není v pořádku. Vydala se tedy ke břehu, sedla si na vyhřátý kámen a začala se pozorně rozhlížet. Stromy vrhaly stíny a z lesa šel nezvyklý chlad. Zdál se být tak nepřátelský. Vinia propalovala les pohledem, ale nic

Tak a je to tu, dnes odjíždím do Anglie. Ne že bych z toho byla nějak nadšená. Nevím proč, ale nechce se mi tam. Takže až do pátku pátku tu nejsem. Mezitím tu mrtvo nebude, nebojte. Neboť je to první přednastevený článek :-) Ti nejdůležitější z řad zvířat, co doma máme. Pes Ben a kočka Kačka. Foceno 12.6. Omluvte kvaliti fotek, ale Ben nechtěl spolupracovat.

Další várka fotek Dost podobné fotky Lidská práce ukryta v korytě potoka

Já vím trvalo to velmi dlouho, ale je to tu. Dost se toho bojím. Ale tak snad se vám to alespoň trochu bude líbit. Je ráno a nic mě nebolí. Jak to? Vždyť byl úplněk.. Přijala jsi sama sebe, to co jsi. Tak proč dál trpět. Dokážeš víc, než si myslíš. Jsi silná… Ozval se hlas v její hlavě. Usmála se, ale úsměv jí zmrzl na rtech. Kroky. Ale čí? Někdo je za ní, slyší jeho dech. Na kůži jí naskočila husí kůže. Co mám dělat? Hlavně nezmatkovat. Pozorně se zaposlouchala, bylo slyšet, jak lehce našlapuje na trávu. Je asi dva metry zamnou, tipla si Liara. Co mám dělat? Čekat. Dobrá počkám, ale co pak? Pak se uvidí. Někdo se lehce dotkla jejího ramene. Otočila se. Za ní stála starší žena, na tváři jí pohrával úsměv. "Ráda potkávám někoho, jako jsem já. Říkají mi Theo. V tomto lese žijí již dlouhá desetiletí. Jak říkají tobě a co tu děláš?" promluvila žena a přívětivě se na ni usmála. "Já.. Jmenuji se Liara, tedy alespoň myslím. Utekla jsem nevím odkud, vlastně nevím ani co tu hl

... Tenhle týden nestál za nic. Zdá se mi prokletý, na cokoliv šáhnu to se prostě nepodaří. Jedna smůla za druhou. Ani tu radši nebudu vypisovat co všechno se stalo( nebylo to nic až tak hrozného, ale dokáže to člověku pěkně pokazit den). Včera jsem byla na svém prvním larpu a musím říct, že se mi to líbilo, i když se tam byla asi nejhorší a musela sem odejít před koncem, protože spolužáci odcházeli také a já s nimi měla jet domů. Škoda. Už od pátku válčím doma sama, je to divný. Je tu ticho a zvláštní klid. Nikdy jsem si neuvědomila jak moc bráchu vnímám jako samozřejmost.