Pár myšlenek a pocitů, aneb šplouchá mi na maják...
Horzný pocit. Pocit beznaděje. Jen tak sedět nad prázdným papírem, který čeká až se na něj něco napíše. Osoba před ním sedí a zírá na šedé řádky. Jakoby je zaklínala, aby se na nich začala rýsovat písmena, právě vznikajícího příběhu...
Tak nějak jsem asi vypadala já. Přišla chuť něco napsat. Ale co? Na nic rozepsaného nálada nebylo, chtělo to něco nového. A tak začalo bloumání po domě. Hledání jakéhokoliv motivu, námětu, čehokoliv.. Ale nikde nic nebylo. A pak už je to k zoufalství jen krok. Urážení sebe samé, vyčítání si svých chyb..
Jindy nestíhám a teď tak plívám drahoceným časem, určitě se mi to vrátí..
Místo čehosi smysluplného, vzniká kravina. Ubohý výplod mého chorého mozku.
Stále se mi nedostává energie. Stále více mi chybí, a já bych jí tolik potřebovala... Škola mě dusí. Strašně moc. Proč nám do hlav v toukají něco co v životě nebudem potřebovat? Jsme jako stroje, naučit a pak zapomenout, aby se uvolnilo místo pro další vědomosti. Čeština, můj odvěký nepřítel.. (to jak s ní válčím je vidět i zde: pravopisné chyby) Proč nemůžeme při slohu psát něco kreativního, nápaditého?? Ne my musíme dělat výtah. Ubíjí mě to. Mám chuť tvořit, ale potřebuji nějaký nápad, myšlenku, nějaké vodítko kudy se dát. Ale to nepřichází a ta chuť se pomalu vytrácí.. A pak tu nezbude nic jen prázdno. A vlastně není to čeho chtějí dosáhnout? Zničit fantazii a donutit nás žít v kruté realitě každodeního bytí? Ne, to snad ne, jen mi to tak občas připadá..
Občas vidím svět černobíle, ale pak se znovu rozjasní. Ale .. Začínám to ale nenávidět. Vždycky se objeví u něčeho dobrého a tím to zkazí.. Co však dát na jeho místo? Jen ve mě začíná hlodat červík pochybností, že se znovu svět rozjasní.
Jde to tu od desíti k pěti, místo povídek, přidávám jen mé blbé výlevy. Zksím se polepšit a už něco takového nepsat, zase se budu svěřovat jen psovi Benovi a plyšákům, jelikož oni mě nikdy nemůžou zradit, ale taky nepradí...
Komentáře
Okomentovat