Kapitola 8- Cesta, boj a noční můry

Ahojky, tak tu máme další kapitolku, je tu proto, že sem to slíbila Monče pokud nebude poslední na chemické olympiádě. A ona nebyla, byla 8 z 21, takže títmto plíním svou část dohody:-)

Zase upozorňuji na rychlé střídání dějů, hlavně na začátku kapitolky. Jinak tato kapitolka, je asi za všech dosud zveřejněných nejdelší, má 1577 slov. A když jsem ji přepisovala, tak mi skoro upadla ruka, tak doufám, že to za tu námahu stálo:-)

Lucy seděla v letadle a přemýšlela, kam se vydá. Zkusí si projít nějaké ranče a třeba tam najde, co si přeje Jasmie a tak nebude muset ani na místa jí tak dobře známá. Letadlo přistálo a Lucy vyšla do chladného nočního vzduchu. Byla zpět v Americe, byla zpět doma.

---

Jasmie běžela, věděla, že si musí opatřit něco rychlejšího a tak si ukradla auto. Značka jí nějak moc nezajímala, hlavní byla rychlost. A tu auto mělo, navíc jeho majitel nebyl žádný chuďas. Jasmie se tak řítila jako vítr do Itálie. Svou mocí sem tam Briana zahlédla, ale byl příliš daleko než, aby jej mohla ovládnout.

Kaitlin většinu dne strávila tím, že v lese sbírala dřevo na oheň. Max opravdu šel do města a k večeru se vrátil s penězi a jídlem. Kaitlin se radši ani neptala jak. Dobrá nálada byla daleko a tak jen seděli a dívali se do plamenů.

Nejistě přešlapovala na místě a rozhlížela se kolem. Co když Jasmie nedokáže Briana zabít včas? Co asi Volturiovým řekne? Nevěděla sice přesný důvod jeho cesty k nim, ale bylo veskrze jasné, že se chce pomstít. Ale teď měla jiné starosti. Musela se tu porozhlédnout, ale ze všeho nejdřív ukojit svůj hlad. Velmi ostře vnímala vůni lidí okolo. Měla na ně strašnou chuť. Bojovala sama se sebou, aby se ovládla a nevrhla se na ně.

Pomalu a nejistě vyšla a sledovala muže před sebou. Uličky byly špatně osvětlené, ale Lucy viděla bez problémů. Muž se několikrát otočil a vedl ji dál a dál spletí ulic a uliček. Jak si všimla, opouštěli střed města a šli na jeho okraj. To jí vyhovovalo, nechtěla mít svědky. Muž se zahnul a jeho krok utichl. Lucy pomalu zabočila a tak se mu mohla dívat zpříma do očí. Ten se nadechoval, ale promluvit nestihl, protože po něm skočila a zakousla se mu do krku. Jeho vůně ji neklamala. Krev, kterou z něj sála, jí zbystřila smysly, utišila hlad a dodala síly. Teprve když nezbyla ani kapka krve, pohodila mužovo tělo na zem. A vydala se zpět do centra. Ubytovala se v jednom z hotelů kousek od centra. Netušila jak se město jmenuje, ale věděla, že zde nejsou upíři a pokud jsou brzy se o nich dozví. S prvními paprsky slunce ulehla do postele a přemýšlela, co podnikne dál.

Jasmie dál ujížděla ke svému cíly. Zdálo se jí, že jede pomalu. Příliš pomalu, na to aby zabila Briana. Zajímalo ji, proč Lucy chtěla právě jeho smrt. Neměla, ale čas nad tím přemýšlet. Musela ject dál, dál do míst kde se báli upíři zabíjet, do Volterry, kam směřovali i Brianovi kroky.

Zvláštní co dokáže jeden sen. Sen stále se opakující. Tak skutečný. A přec neuvěřitelný. Kaitlin se uprostřed noci probudila a slova neznámé holčičky jí zněla v uších. Přijď. Ale kam a proč? Ptala se sama sebe, svého vědomí, ale odpovědi se jí nedostávalo. Všude bylo ticho a tma. Nic víc. Všechno jí připadalo neskutečné. Jako by tohle všechno byl jen sen a ona se měla probudit a zjistit, že Marko žije. S bolestí na duši si uvědomovala, že to pravda není. On je mrtví a nic ho nevrátí nazpět. Tiše začala vzlykat a po tváři jí stékaly slzy. Ta rána byla stále čerstvá. Mrtvé tváře v nočním světle bledě zářili. Jejich děsivost tím vzrostla. Ale Kaitlin si jich nevšímala, pevně sevřela víčka. Nechtěla je vidět, nechtěla je slyšet, protože to právě oni způsobili, že ji on našel a vzal sebou. To kvůli nim ji rodiče zatratili. To kvůli nim trpí pokaždé, když otevře oči a podívá se na svět okolo sebe. To oni ….. Znovu si lehla a pokusila se usnout. To se jí povedlo a tak znovu vstoupila do říše snů.

Byla ve stejném pokoji, jako obyčejně. Malé holčička ležela a spala, vedle její postýlky stále zlatovlasá žena a držela ji za ruku. Měla bílou pleť, zlatohnědé oči a byla krásná. Krásnější než aby mohla být obyčejným smrtelníkem. Byla upírem, ale jiným, zvláštním. To ty její oči… Do dveří vešel vysoký muž a pokynul jí. Žena se k němu otočila a ruku v ruce opustili pokoj. Z venku se ozvalo zavytí. Dívenka se probudila. "Kde je? Už je tu?" zamumlala ospalým hláskem a pak se podávala do kouta. Zase tam stála ona. " Pojď. Neboj můj vlček tu ještě, není." Řekla a usmála se. Nic. Dveře se zase otevřely a dovnitř vešla žena, měla hnědé vlasy, bledou pleť a lehce zarudlé oči. Pomalu došla k dítěti, vzala jej do náručí a odešla pryč. " Ne mami! Já tu chci zůstat.."

Volterra- pěkné město, ale v sídlí tam oni. Volturiovi-upíří šlechtici, vládci upírů, jak se sami nazvali. Proč k nim, proč musí jít na místo, které bych nejradši vyškrtla z mapy, nebo srovnala se zemí. A je taky. Sebranku upírů, co si myslí, že jsou nejmocnější. A on Brian k nim musí jít. A zrovna teď. Ale vlastně jí tím usnadní práci. Pokud tam dorazí včas. Jasmie dupla na plyn a pokračovala v rychlé jízdě za svým cílem.

Stmívalo se, pravý čas vyrazit na obhlídku. Lucy se vydala ven z města, prohlédnout si okolí a ranče několik desítek kilometrů od města. U jednoho stánku si koupila noviny. Žádné vraždy a pohřešování. Pokud v okolí žijí upíří, loví jinde. Jakmile opustila město dala se do běhu. B ten okamžik jí bylo krásně. Zapomněla na Briana, na jeho zradu. Jen si užívala pocitu volnosti. Vlasy jí divoce vlály ve větru. V ten okamžik byl šťastná. Její radost ukončil neobvyklý pach. Zastavila se a znovu jej nasála. V ten moment se všechny její smysly daly do pozoru. Pach, který cítila, totiž patřil vlkodlakovi. Rozhlédla se a po chvilce usilovného hledání, našla i stopy. Hádala, že jsou dva. Trochu se jí ulevilo, kdyby zde žila celá smečka její osud, by byl zpečetěn. Opatrně stopy sledovala, připravena se okamžitě dát do boje o svůj život

Na krajinu padala stále větší tma, ale Lucy si jí nevšímala. Dál sledovala stopu. V dálce viděla obrys jakéhosi stavení. Nejspíš prvního z rančů, bliklo jí hlavou a pokračovala dál. Náhle se za ní ozvalo zapraskání větve, a když se otočila, hleděla do bledých očí. Ozvalo se zavrčení, Lucy o kousek ustoupila a teprve teď si všimla i druhých bledých očí. Viděla i obrys vlkodlačích těl. Jeden byl větší a mohutnější, druhý menší a štíhlejší. Soustředila se, aby vycítila jejich slabinu, jakýkoliv náznak zaváhání. Větší vlkodlak se postavil před Lucy, tak aby zastínil toho menšího, a znovu výhružně zavrčel. Lucy vycítila, že se o něj bojí. Nebo spíš o ni.

Menší vlkodlak, byla nejspíš žena a větší její druh. Bude jí chránit i za cenu vlastního života. Ale jak toho využít? Bude to boj jednoho na jednoho, jelikož on jí nedovolí bojovat, ohrozil by ji. Ozvalo se další zavrčení, Lucy zaujala bojovou pozici a myšlenky jí v hlavě lítaly rychlostí světla. Vlkodlak zaútočil jako první. Lucy se mu vyhnula a zaútočil a na jeho družku. Ta nestihla zareagovat, zaskočena tím krokem.

Vlkodlak se jí okamžitě vrhl na pomoc, Lucy v ten samý okamžik vyrazila k domu. Věděla, že jí budou pronásledovat. Věděla, že v boji nemá téměř žádnou šanci. Tohle všechno věděla, ale nevěděla, co má dělat dál. Kdyby se dala na útěk, uštvou ji. Musela by je zpomalit, ale to by jí příliš vyčerpalo. Dorazila do domu a dveře zatarasila kusem nábytku. Rychle vyběhla po schodech nahoru. Celý dům páchl vlkodlaky. Bylo zřejmé, že tu žijí. Lucy vylezla na střechu a čekala, až se její pronásledovatelé dostanou dovnitř. Slyšela, jak vybíhají nahoru, jak jim drápy začínají zvonit o tašky. Na nic víc nečekala a skočila. Lehce dopadla na zem a dala se do běhu. Vlkodlaci ji následovali.

Byly stále blíž a blíž. A pak se jí do ruky zaryli vlčí tesáky, drtili jí ruku, a ona po dlouhých letech znovu pocítila bolest. Vykřikla zděšením i bolestí zároveň a za všech sil trhla rukou. Vlkodlak se pustil a dopadl na zem. Jeho družka se do boje nezapojila. Vlastně si sedla sledovala je.

V okamžiku byl vlkodlak znovu na nohou a zlostně vrčel. Utéct či bojovat? Než se stihla rozmyslet vlkodlak, zaútočil. Lucy se vrhla proti němu, chytla ho za přední tlapy a odhodila jej. Ozvala se zapraskání, zakňučení a pak zlostné zavytí. Pak další jak začala výt jeho družka. Zdálo se, že někoho volají. Ale koho?

Vytí dolehlo až k druhému ranči. Muž obývající jej sebou zděšeně trhl. To byly Rensnovi. Volali o pomoc. Co se kruci mohlo stát? Pomyslel si muž a rychle vyběhl z domu na pomoc svým sousedům a přátelům.

Lucy byla unavená, neměla sílu dál bojovat. Ale musela, jinak zemře. Náhle jí vítr zavál neznámí pach. Nestihla jej identifikovat, jelikož se jí vlkodlak znovu zakousl do ruky a táhl. Věděla, co chce udělat. Jestli se k němu přidá jeho družka je s ní konec. Ta, ale nic nedělala. Lucy věděla, že musí něco udělat, ale co? Pak se rozhodla. Skočila na vlkodlaka, ruku stále uvězněnou v jeho tlamě, a zakousla mu do krku. Přes jeho hustou srst to šlo těžko, ale nakonec se jí to podařilo. A tak ucítila v ústech jeho krev. Měla příšernou chuť a pálila ji v ústech. Vlkodlak zavyl, pustil její ruku a odběhl ke své družce. Lucy z něj spadla, zůstala ležet na chladné zemi a plivala jeho krev. Pak si všimla, že vlkodlakovi z rány stále vytéká krev. Usmála se. Pak ji znovu do nosu udeřil ten pach. Tentokrát si stihla uvědomit komu patří a ten někdo byl nedaleko nich.