Jaro

ahojky, tak jsem si vzala na paškál další roční období a to tentokráte jaro. Řekla bych, že se mi to obzvláště nepovedlo, je to i hodně krátký, ale nechám to na vás.

---

Jaro, čas zrodu a probuzení, ale i čas smutku a zármutku. Jak to? Slabí umírají ve chřtánech silných, tak jak jim velí jejich přirozenost. Tak jako u nás lidí. Jako by se jaro pokoušelo změnit svět k lepšímu, ale to nejde. Vždycky někdo trpí…

Krajina se pomalu mění. Holé stromy se začínají zelenat a květina kvést. Zvířata začínají znovu svůj život. Rodí se mláďata a vše jakoby omládlo, ale ne. Jaro je také plné strachu co přinese zítřek. Neuhodí mrazy? Nebude nějaký predátor rychlejší než já? Tak to chodilo a chodí. A nejen v přírodě, ale i u nás lidí.

Jaro jako čas dětství a počátku života, podzim jeho konec, následovaný krutou zimou, o které nic nevíme. Jsme sobečtí, snažíme se měnit svět a své okolí, ale proč radši neměnit sebe? Hledat své chyby a ne je hledat na jiných a pak je proti nim použít. V tom jsme jako šelmy, ničíme a vysáváme svou oběť tak dlouho, dokud z ní nezůstane nic.

Jaro lze popsat všelijak, mnoha slovy i větami. Od zářivého slunce, chladné ranní rosy, růžových okvětních lístků, sladkých hlasů ptáků jenž nás ráno budí… Po smrt těch nejslabších, krutých dešťů, spalujícího vedra, až po touhu změnit svět……..