Se smrtí v zádech….
Možná že není vhodná doba přijít s tím právě teď. Ale zraje to ve mne už dlouho.. Některé věci/ události člověk v sobě dokáže zadupat. U některých se to nepodaří, člověk se dlouho drží, ale pak se ona pomyslná přehrada protrhne… To co by nejraději umlčel vyleze z jámy, kterou člověk vykopal a drápe se to všechno ven… Někdo to vysloví na hlas, vypláče se a pak se vydá dál vstříc dalšímu životu. Někteří, stejně jako já, kterým chybí ona jiná drahá lidská bytost, které by se mohly svěřit, vypíšou své trápení na papír a vyhodí ho do světa… Taky se jim uleví… Je na čase aby se ulevilo i mě… Tuším, že jednou jsem se zmínila o tom, že nás doma v uplynulém roce 3x navštívila smrt a že ji pořád cítím v zádech. Už je to pár měsíců, ale stále jsem se toho pocitu nezbavila. Obzvlášť nyní to cítím… Venku vládne jaro, slunce svítí a život všude kolem procitá a hlásí se o své místo na světě. Kde jsou ty doby, kdy jaro přišlo i do mé duše a já se radovala? Kde jsou ty časy, kdy jsem se cítila omlazená